Romantický Mikulov
 

Romantický Mikulov
Historie

 
Mikulov - historický znak

 
Nejprve k názvu. Mikulov se původně nazýval Niclaspurg (pravděpodobně latinský původ), později Nikolasburg a Nikolsburg (německy a jidiš). České jméno Mikulov je známo z roku 1173 (z falza ze 14. století) a znamená "hrad, majetek Mikulův", Mikul je stará česká zdrobnělá forma ke jménu Mikuláš. V roce 1262 se objevuje německá podoba Niclaspurg, později Nikolasburg, ještě později Nikolsburg (německy a jidiš). V 16-18. století se město česky jmenovalo německým názvem Nyk(o)lšpurk, jméno Mikulov se začíná objevovat znovu až v polovině 19. století. Kdo byl onen Mikuláš či Nikola, od jehož jména je název Mikulov odvozen, se ovšem neví.

Mikulov má mnohatisíciletou historii. První lidé přišli pod Pálavu, tedy do okolí Mikulova, pravděpodobně před 250 tisíci lety. Průkazné nálezy o výskytu lidí mají stáří cca 28 tisíc let. Svědčí o tom archeologické nálezy v Dolních Věstonicích, hlavně světoznámá socha Věstonická Venuše, která sloužila pravděpodobně kultovním účelům.

Římané sídlili v okolí dnešních Novomlýnských nádrží, hlavně u obcí Mušov a Pasohlávky, kde měli opevnění. Toto římské osídlení souvisí s osídlením na Slovensku, mimo jiné se známým nápisem v Trenčíně, tesaném do skály. Římané přišli do naší oblasti cca 100 let před naším letopočtem, odešli v době cca 400 let našeho letopočtu. Je pravděpodobné, že do krajiny přinesli pěstování a výrobu vína, takže cca od počátku našeho letopočtu trvá místní vinařská tradice.

Keltové také prošli mikulovskou krajinou, sídlili zde po několik století našeho letopočtu (cca 0 - 7 století). Svědčí o tom např. současné genetické testy obyvatel Moravy. Máme cca 4 procenta keltských genů ("keltské krve"), což je nejvíce z národů Evropy, ani Francouzi (Galové) nemají více, ti mají 2 procenta keltských genů.

Dalšími obyvateli byli Slované. Přišli do oblasti po Keltech, počínaje cca 5 tým stoletím našeho letopočtu. Zachovaly se zbytky staroslověnského hradiště v Nejdku u řeky Dyje a zbytky staveb v Pohansku (chrám, zemnice). Tyto nálezy jsou nyní umístěny v muzeu na obnoveném zámečku Pohansko. Zajímavé je, že v lokalitě Nejdek se staří Slované střídavě stěhovali od řeky Dyje k výše položené a asi kilometr vzdálené kapličce. Pravděpodobně tomu bylo tak, že když je Dyje vyplavila, naštvali se a odstěhovali se dále a výše. Tam ale byli líní chodit pro vodu, a tak, když jim otrnulo, tak se odstěhovali zase k Dyji. A tak to periodicky střídali.

Z období mezi pátým a osmým stoletím našeho letopočtu se zachovalo žárové pohřebiště v Přítlukách.

Samostatnou kapitolou je slavné období Velké Moravy, kdy moravští Slované ovládali střed Evropy i mnohá přidružená území. Střed tehdejší moravské říše byl pravděpodobně v dnešních Mikulčicích nebo ve Velehradu, jak o tom svědčí četné archeologické nálezy. Říše se táhla až na Slovensko, do Nitry, kde vládl kníže Pribina. Památky z té doby byly objeveny také v Pohansku, například zbytky staroslovanského chrámu.

V době Velké Moravy přišli na naše území křesťanští věrozvěstové Cyril (Konstantin) a Metoděj. Byli k nám vysláni z Cařihradu, aby zde šířili křesťanské náboženství. Zavedli první psanou abecedu na našem území - cyrilici (kyriliku). Kousek od Lednice, cca 1 km směrem na Mikulov, zasadili památné lípy, postavili kostelík a založili malou křesťanskou kolonii. Místo bylo pečlivě vybráno, jedná se o geografický střed planiny okolo Nejdku s nádherným výhledem na Pálavu. Navíc je místo obklopené tajemném a má pravděpodobně léčivé účinky. Obě lípy zapálil před několika lety neznámý vandal, hasiči je sice uhasili, ale uchovaly se jen zbytky, které musely být zality do betonu, aby se úplně nerozložily. Stojí před kostelíkem. Sám kostelík je velice zachovalý, včetně vnitřní výzdoby.

Velká Morava zanikla kolem roku 1000, z důvodu rozporu mezi syny knížete Svatopluka. Existuje legenda o třech prutech, které Svatopluk před smrtí ukázal svým synům. Ve svazku je nebylo možno zlomit, ale když je rozdělil, po jednom je zlomil hravě. Tím Svatopluk ukázal synům, že mají být svorni a jednotni, protože pak je nic nerozdělí a neporazí, Oni ale nedbali, svářili se a bojovali proti sobě, a tak kdysi mocná říše zanikla a jim zbyly jen oči pro pláč.

Okolo roku 1000 našeho letopočtu přicházejí do Mikulova a okolí Rakušané a Germáni. Z významných rodů to byli nejprve Sirotci (Sirotkové, Waisové, Orphani), mocný rakouský rod, kteří do oblasti postupně zvali rakouské a německé kolonisty. O něco později přišli do oblasti Liechtensteinové a jeětě později Dirichtensteinové. Rakouský rod Sirotků držel Mikulov pravděpodobně do 12. století. První dochovaná písemná zmínka o Mikulově a Sirotcích je z roku 1222. Sirotci získali rozsáhlé statky na jihu Moravy od českého krále Přemysla Otakara I, jako odměnu za to, že mu pomohli ve významné bitvě. Sirotci vedle Mikulova drželi také Lednici, Nejdek, Valtice, Klentnici a hrad nad Klentnicí, který dali vystavět a pojmenovali ho po svém rodovém jménu Sirotčí hrad (hrádek). Dnes z něj zbývá mohutná zřícenina. Sirotci ovšem jejich majetek a moc na Moravě trapně prohospodařili, jak o tom svědčí následující odstavec této historie, či legenda.

Pozdější páni z Liechtensteina byli nejdříve (v 11. století) členové družiny Vohburgů a pak Babenberků, k nimž vstoupili do manských vztahů bezy po roce 1080, kdy se Vohburgové museli jako přívrženci krále a císaře Jindřicha V. ve sporu o investituru stáhnout z mocenského dosahu Babenberků; v každém případě však roku 1142 intervenoval babenberský markrabě Jindřich Jasomirgott ve prospěch Huga z Liechtensteina-Petronellu u krále Konráda III. (Weltin 1986/87: 20 pozn. 119). Hugo z Liechtensteina-Petronell, první jménem známý představitel rodu, obdržel tehdy od krále Konráda III. jako svobodné a dědičné vlastnictví panství Petronell, po kterém dostal i jméno a které držel dosud jako léno od markraběte Diepolda z Chamu-Vohburgu. Takzvaní Rapotonové-Diepoldingové neboli Vohburgové představovali mocnou bavorskou šlechtu, která se v druhé polovině 11. století zasloužila "o dostatečný počet po vítězství toužících bojovníků" na plánované "vojenské hranici" ("nové marce") na řekách Moravě/March a Litavě/Leitha, která byla na východě babenberské marky Österreich předsunuta proti Uhrům (tamtéž: 1 s). K vohburskému manskému svazku náleželi kromě jiných (jako například Sonnbergové) kolem poloviny 11. století patrně také pánové z Liechtensteina-Mödlingu-Petronellu.

Liechtensteinové byli v 11. a 12. století v Mikulově a okolí pouze drobnými vlastníky. Sirotci do Mikulova a okolí zvali a přiváděli německé kolonisty. Dalo by se říci, že prováděli extenzivní hospodaření bez dostatečně zabezpečených zadních vrátek, což se jim nevyplatilo. Neměli přesně stanovena ani pravidla dělení majetku a dědění peněz a moci uvnitř rodu, ani rodovou hierarchii. Umožňovali, aby se majetek dědictvím, sňatky, prodejem atd. stále drobil. I stalo se, že na přelomu 12. a 13. století jeden z jejich hlavních představitelů propadl alkoholu, chtíči a karbanu, takže doslova propil, promiloval a prohrál větší část rodinného bohatství. Sirotci pak museli částečně prodat a částečně přenechat (čestné dluhy) Lednici Liechtensteinům a Mikulov Dirichtensteinům. Oba následné rody, jak Liechtensteinové, jak Dirichtensteinové, měly stanovenu přísnou fiskální politiku, uznávali přesná vnitrorodová pravidla stran dělení a dědění moci a majetku (vždy vládl jeden z nich), měli přesně stanovenu rodovou hierarchii i směrem do budoucna a hlavně znali, co to je řízený bankrot - vždy s důrazem na jejich hlavního vládce. Jakmile některý z nich zbankrotoval (propil, promiloval, prohrál apod. jeho část majetku), Liechtensteinové za něj sice dluhy čestně uhradili (na to se zpravidla složili), ale viník udělal bankrot, odešel do pastoušky, kde ho nechali dožít na šlechtickém životním minimu a v businessu si už ani neškrtl (měl u rodu finanční černou tečku do konce života). A tak díky těmto přísným a rozumným finančním zásadám přežil v Lednici rod Liechtensteinů a v Mikulově a rod Dirichtensteinů po dobu více než osmi století a oba rody přivedly jak Lednici, tak Mikulov k nebývalému rozkvětu. Přítrž tomuto skvělému soukromému podnikání udělali až komunisté, kteří oba rody po konci 2. světové války bez náhrady vyvlastnili. Přitom Liechtensteinsko a Liechtensteinové zachovávali ve 2. světové válce vůči Němcům přísnou neutralitu (podobně jako Švýcaři).

Skutečnost byla asi trošičku jiná.
V roce 1249 Přemysl Otakar II., od 1247 markrabě moravský a od roku 1248 zvolený šlechtickou opozicí revoltující proti Václavovi I. za "mladšího krále Čechů" (rex iuvenis Boemorum), postoupil Jindřichovi z Liechtensteina ves Mikulov/Nikolsburg (Niclaspurg) se vším, co k ní patří. Toto udělení léna velmi vlivnému rakouskému šlechtici (ministerialis Austrie), usídlenému v moravsko-rakouském pohraničí, bylo součástí opatření, která sice přivlastnění Rakous Přemyslem Otakarem v listopadu 1251 úmyslně nepřipravovala, ale přece jenom ulehčovala. Po věnování Mikulova se objevuje Jindřich mezi "nobiles regni Bohemie" (Reichert 1985: 76 pozn. 305). Ve vídeňském míru z roku 1277 mohl Jindřich II. z Liechtensteina mikulovské panství potvrdit, což patrně asi mělo důsledky pro vedení hranice mezi Rakousy a Moravou: kolem roku 1280 bylo území mikulovského panství (přinejmenším podle přestav Rudolfa Habsburského, popř. podle jím založeného "Landbuchu") součástí Rakous! (Weltin 1978/79, 167 pozn. 32 a mapa na str. 182). Získáním panství Mikulov na jižní Moravě bylo "těžiště majetků domu na Zayi" posunuto "k úpatí Pavlovských vrchů" (Mitscha-Märheim 1973: 25). Vlastnictví panství ve dvou zemích, majících rozdílné pány, kteří nezřídka vedli válečný spor, a šlechtice, kteří si libovali ve vzájemných rozepřích, nutilo pány z Liechtensteina, aby v politice mezi Moravou a Rakousy zprostředkovávali, případně lavírovali.

Jindřich z Liechtensteina úřadoval 25. dubna 1260 jako zemský soudce (index provincialis) ve Štýrsku, 24. května jako štýrský hejtman (capitaneus Styrie), v prosinci 1260 je mezi rakouskými šlechtici, kteří z Prahy přes Znojmo/Znaim a Vídeň doprovázeli Přemysla Otakara II. do Štýrského Hradce/Gratz, kde král jako vévoda štýrský uspořádal hojně navštívené jednání dvora a soudu; Jindřich se tedy v pozici vedoucí osobnosti podílel na převzetí moci Přemyslem Otakarem v Štýrsku. Úřad štýrského hejtmana musel však 25. prosince postoupit českému šlechtici Vokovi z Rožmberka.

Od šedesátých let 13. století se vzájemný vztah mezi Přemyslem Otakarem a rakouskými zemskými správci zhoršil, počátkem sedmdesátých let se v důsledku omezení mocenského postavení zemských správců vyhrotil do otevřeného konfliktu. A proto přechod moci do rukou Rudolfa Habsburského proběhl v Rakousích téměř bez obtíží (Weltin 1978/79). Roku 1278 bojovali v bitvě na Moravském poli/Marchfeld u Suchých Krut/Dürnkrut a Jedenspeigenu synové Jindřicha L, bratři Jindřich II. z Liechtensteina a Falkensteina (zemřel okolo 1314) a Bedřich z Liechtensteina a Falkensteina (zemřel okolo 1310) ve vojsku Rudolfově. K zemským správcům, jimž Rudolf už roku 1279 poskytl důkazy své přízně, patřil také Jindřich II. z Liechtensteina (Reichert 1985: 96 pozn. 400). Teprve v letech 1295/96 povstali mocní rakouští zemští správci, mezi nimi i Jindřich II. a BedřichLiechtensteinský, proti vévodovi Albrechtu I. Povstání však bylo rychle potlačeno. Jindřichovi II. se podařilo nejen uzavřít vyrovnání s králem Albrechtem, ale také potvrdit panství v Mikulově. Naproti tomu panství Falkenštejn/Falkenstein ve Weinviertlu, kteréLiechtensteinští po vymření stejnojmenného rodu (1228) patrně zdědili, bylo zemským správcem zabaveno (Weltin 1975: 28n. pozn. 111; Reichert 1985: 48 pozn. 191). Ve 14. století připadlo panství Falkenštejn jako zástava znovu doLiechtensteinských rukou. Roku 1369 přislíbil vévoda Albrecht II. svému hofmistrovi Janu I. z Liechtensteina, že dokud bude živ, hrad a panství Falkenštejn mu nezabaví (Bretholz: LV).

Listopad 1989

Po sametové revoluci dochází k postupnému obovení soukromého vlatnictví. Ve Valticích vzniká řada soukroých hotelů, penzionů, restaurací, vinných sklepů atd. Je privatizována též známá šlechtitelská stanice. Město se postupně opravuje a znovu září v celé své kráce. Totéž platí i pro památky, hezky je opraven zámek a kostel Nanebevzetí Panny Marie. Poslední opravenou památkou je vyhlídková terasa Kolonáda (Reisna) nad městem, ze které je krásný výhled na celý Lednicko-valtický areál i Pálavu. Město je vedeno rozumným způsobem, radnice se účastní též na rozvoji regionu. Byla založena biosférická rezervace Dolní Morava, rozvíjí se projekt Valtice - hlavní město vína. Ve městě se ročně koná cca 100 akcí, které mají přispět k jeho přitažlivosti i k návštěvnosti turisty. Přijeďte i vy, podívat se do nádherné moravské kotliny u rakouských hranic, na bělostí zářící město Valtice, jste srdečně vítáni.

Památky - historie

Zámek
První osídlení mikulovského Zámeckého vrchu, snad v podobě menšího přemyslovského hradiště, spadá do 11. a 12. století. První průkazná zmínka o královském hradu Nikolsburgu, který na místě zaniklého hradiště vznikl někdy v první polovině 13. století, pochází z r. 1249. Onoho roku daroval moravský markrabě (a pozdější český král) Přemysl Otakar II. Mikulov Jindřichovi z Lichtenštejna. Ironií osudu se právě Lichtenštejnové v rozhodujících chvílích přidali na stranu Přemyslova protivníka Rudolfa Habsburského, Mikulov jim však zůstal až do r. 1560 a zasloužili se o jeho neustálé rozšiřování a opevňování.
Hrad, který byl předchůdcem současného barokního zámku, zaplnil prázdné místo v linii hradní soustavy táhnoucí se od Břeclavi k Bítovu. Za držení Lichtenštejnů byl hlavní obytnou stavbou pozdně románského hradu čtvercový palác na vrcholu severního útesu. Jižně a na východ stála další stavení kolem dnešního nádvoří s gotickou studnou. Severněji, na druhém nádvoří, byla postavena obranná věž s břitem. Do poloviny 15. století byly přistavěny paláce při východní hradbě druhého nádvoří, přibylo předhradí s hranolovitou věží, vedle které zřejmě byla vstupní brána do hradu.
Kvalita mikulovských fortifikací se ukázala za husitských válek, kdy hrad při svém tažení do Rakouska r. 1426 neúspěšně obléhali husité. Za místní zajímavost je možné pokládat mikulovský dlouholetý pobyt manželky Jana Kryštofa z Lichtenštejna, proslulé Perchty z Rožmberka, ve druhé polovině 15. století.
V pozdně goticko-renesančním období (1540 – 1560) byl hrad významně přestavěn pod tlakem tureckého nebezpečí a vývoje nových palebních zbraní. Turecké nebezpečí, zejména obléhání Vídně Turky r. 1529, přimělo Lichtenštejny v první polovině 16. století k další modernizaci hradního opevnění. Gotický obytný palác byl přestavěn v bastion. Obranu hradu posilovala také nedaleká Prašná věž na Kozím hrádku. Již r. 1560 však koupil Mikulov za 60.000 uherských tolarů uherský šlechtic Ladislav Kereczenyi, čímž skvělá lichtenštejnská historie Mikulova skončila. Jiná, neméně významná etapa mikulovské historie začala již r. 1575, kdy Mikulov získal Adam z Ditrichštejna. Kardinál František Ditrichštejn, renesanční aristokrat, diplomat, moravský zemský správce v době pobělohorské, dal přestavět hradní pevnost v renesanční zámek. Gotický palác byl přeměněn na sál předků, vyzdobený nástěnnými malbami s portréty významných Ditrichštejnů. Pod zámkem byl založen park s exotickými dřevinami.
Ten navázal na stavební úpravy Kereczenyiů, směřující ke zvýšení obytného standardu mikulovského hradu. Stavební aktivita dosáhla svého vrcholu za Adamova nástupce kardinála Františka z Ditrichštejna, který mikulovský hrad proměnil ve druhém desetiletí 17. století v luxusní renesanční rezidenci. Kardinál František z Ditrichštejna (1570 – 1636), který v Mikulově sídlil, zastával pozici olomouckého biskupa a po Bílé hoře náležel k nejmocnějším mužům v zemi. Maxmilián II. z Ditrichštejna v rozšiřování a zvelebování zámku pokračoval, ve čtyřicátých letech 17. století vznikl mimo jiné rozsáhlý vinný sklep s obřím sudem o objemu 1.010 hl vína. Pohroma postihla zámek r. 1645, kdy jej vydrancovali Švédové. Ditrichštejnové pak pokračovali v úpravách zámku i ve druhé polovině 17. století. Barokní přestavba zámku, která mu vtiskla dnešní podobu, začala v 80. letech 17. století a byla ukončena ve 20. letech 18. století. Druhou, ještě větší ranou byl rozsáhlý požár, který mikulovský zámek r. 1718 těžce poškodil a prakticky si vynutil jeho další přestavbu ve dvacátých letech 18. století. Pracovala na ní řada vídeňských stavařů a umělců a zámek tehdy získal barokní ráz. Ditrichštejnové vlastnili Mikulov do r. 1945. Ve zdech zámku se za jejich éry uskutečnila důležitá mezinárodní jednání a Mikulov navštívila řada významných osobností, jako rakouská císařovna Marie Terezie, francouzský císař Napoleon či pruský císař Vilém.
Roku 1945 objekt postihla třetí katastrofa: vypálila jej ustupující nacistická vojska a zůstal ležet v troskách. O obnovu zámku, která proběhla v letech 1947 – 1960, se tentokrát zasloužil jeho dosavadní vlastník – český stát, který pak v objektu zřídil Regionální muzeum. Podle projektů a pod vedením architekta Oldřicha Oplatka byla budova zámku obnovena a předána v roce 1959 k užívání okresnímu muzeu. Vnitřní úpravy respektovaly nové určení objektu pro muzeum mikulovského regionu, které v současné době v zámku sídlí a spravuje jej. Nejrozsáhlejší ze současných muzejních instalací pojednává o tradičním vinařství na Moravě v období od 16. století po dnešek. Tato expozice dává ucelenou představu o pěstování vinné révy a tradičním postupu při výrobě vína.
K procházce i odpočinku zve zámecký park. Nová zahradní kompozice ctí dálkové vyhlídky do krajiny, výsadby preferují teplomilné druhy bylin a dřevin, a to jak domácí, tak exotické, rozšířené k nám hlavně ze Středomoří. Pro zábavu a poučení návštěvníků byla v zámeckém parku vybudována okružní procházková cesta s šesti zastaveními. Pozice Ditrichštejnů na vídeňském dvoře, poloha Mikulova a kvalita vybavení zámku patřily k důvodům častých návštěv evropských panovníků v Mikulově. Napoleonův salónek poskytl zázemí Napoleonu Bonapartovi a jeho generálům při jednání s poraženými vladaři Rakouska a Ruska po bitvě u Slavkova, v sousedním Trůnním sále Marie Terezie přijímala hold moravské šlechty, jednal zde pruský císař Vilém v roce 1866 po bitvě u Hradce Králové s Habsburky o podmínkách míru po prusko-rakouské válce.

Náměstí
Nynější centrum města s náměstím pod zámeckým vrchem je až dílem kolonizace ve 13. století. Za náměstí sloužila nálevkovitě rozšířená ulice, na které se konaly trhy (v roce 1279 získal Mikulov výsadu pořádání týdenního trhu), rozkládající se v jižní části dnešního Náměstí a zasahující až po dnešní ulici Vídeňskou. Zástavba se soustředila pouze po obvodu tržiště, domy byly všechny ze dřeva. Dnešní půdorys, s pravidelným náměstím s kostelem sv. Václava v severním rohu je dílem zásadní přestavby města po velkém požáru roku 1584. Výsledkem promyšleného projektu bylo vytvoření nástupního prostoru na cestě do zámku s výstavními měšťanskými domy, radnicí a loretánským kostelem sv. Anny. Fakticky došlo k posunu celého městského jádra na severovýchod. Nová výstavba již byla realizována pouze z cihel a kamene, nejstarší dochované domy na náměstí mají renesanční jádro a pocházející právě z let nové výstavby města. Ze této starší zástavby se nedochovalo nic, i když lze na některých místech předpokládat respektování původních středověkých parcel. Původní myšlenkou zřejmě bylo obehnat celé náměstí loubím, umožňující nerušenou chůzi za nepříznivého počasí, záměr byl však realizován pouze ve frontě domů, přiléhajících k zámeckému vrchu.
Přirozené centrum města ve své dnešní podobě vzniklo v posledních desetiletích 16. století, přesunem původního náměstí do těsné blízkosti vstupu do zámku. Během první poloviny 17. století zde vyrostla řada renesančních domů, mnohé se dochovaly v nepříliš změněné podobě dodnes.
Bezesporu nejzajímavější na náměstí je rohový dům (nazývaný U Rytířů), který pochází z doby před rokem 1591, s nárožním čtyřbokým arkýřem. Do výše prvního patra (druhé byla vystavěno až po polovině 19. století) je zdobený renesančními sgrafity s biblickými a antickými výjevy, datovanými do první čtvrtiny 17. století. Pozoruhodný je také arkádový ochoz ve dvoře.

Sousoší Nejsvětější trojice
V dolní části náměstí vyniká monumentální barokní sloup – Sousoší Nejsvětější Trojice z let 1723-1724, nazývaný též někdy Morovým sloupem. Stavbu podle výtvarného návrhu A. J. Prennera zadal kníže Walter Xaver z Dietrichsteina kameníkovi Andreasi Steinböckovi, sochařskou výzdobu (sv. Jan Nepomucký, sv. František Xaverský a sv. Karel Boromejský) vytvořil Ignác Lengelacher. Monument stojící na šestiboké stupňovité základně s trojicí toskánských sloupů uzavírá trojboký jehlan se symbolem sv. Ducha, stojící na nebeské sféře s obláčky a andílky se sochami Boha Otce a Krista.

Ditrichštejnská hrobka
Monumentální dominanta mikulovského náměstí. Původní kostel svaté Anny s loretánskou kaplí, zničený požárem v roce 1784, byl přestavěn v hrobní kostel knížetem Františkem Josefem z Ditrichštejna v polovině 19. století. Návštěva tohoto architektonického skvostu, patřícího mezi nejvýznamnější mikulovské památky, vás zavede do hrobní kaple, nahlédnete do prostor s ostatky mikulovských Ditrichštejnů a závěrem si můžete prohlédnout galerii na ochozech kolem centrálního nádvoří.

Židovská čtvrť
Obratná politika mikulovských pánů v historii umožnila, aby se ve městě usadili Židé, kteří byli v roce 1454 vypovězeni z královských měst. Židovská obec v Mikulově postupně nabírala na významu, až se v polovině 16. století stala sídlem zemského rabína, a tím de facto správním a duchovním centrem moravských Židů. V první polovině 19. století tvořili Židé téměř polovinu obyvatel města, ale po získání plné občanské rovnoprávnosti v roce 1848 začala jejich migrace za lepšími ekonomickými podmínkami do velkých měst. Úplný zánik mikulovské židovské komunity přinesla druhá světová válka. Počátky mikulovské židovské obce můžeme doložit do doby po roce 1421, když byli Židé vypovězeni vévodou Albrechtem V. Habsburským z Vídně a Dolních Rakous a část z nich nalezla útočiště v blízkém Mikulově. Další příliv nastal po vyhnání Židů z moravských královských měst, především Brna a Znojma. Příslušníci této, ve středověku opovrhované menšiny, se usadili v ulici Za Hradem, zpočátku v sousedství křesťanských domů. Ty ale časem vykoupili a vznikla zde samostatná židovská čtvrť. Samosprávu s vlastním rychtářem a s dalšími výsadami mikulovským Židům udělil až v roce 1591 Maxmilián z Dietrichsteina. Postupně se mikulovská obec stala jednou z nejvýznamnějších na Moravě a sem také byla po svém vzniku před polovinou 16. století umístěna instituce moravského zemského rabína, který v Mikulově sídlil do roku 1851. Mikulov byl rovněž významným duchovním centrem židovství. Obyvatelé obce se živili především drobným obchodem, v 17. a 18. století vzrostl počet řemeslníků.
Život nejen židovské obce, ale i celého města, poznamenal rozsáhlý požár z 10. srpna 1719, kdy celá židovská čtvrť vyhořela. Po novém vybudování ghetta přišel 22. dubna 1737 další požár. V této době byla mikulovská židovská obec s 600 usazenými rodinami nejpočetnější na Moravě, později jejich počet ještě vzrostl. Díky rozsáhlým změnám společnosti v polovině 19. století, byli i Židé zrovnoprávněni s ostatním obyvatelstvem, takže mohli volně nabývat majetek a svobodně se stěhovat. Důsledkem těchto změn byl příchod nových židovských rodin z přeplněných ghett velkých měst Brna a Vídně. V roce 1848 se židovská obec stala samostatným subjektem s vlastním starostou i dalšími orgány, zcela zrušena byla v roce 1919. Od té doby byla součástí města. Konec židovským obyvatelům v Mikulově přinesla léta druhé světové války, kterou z nich přežila jen hrstka a k obnovení obce již nedošlo.
První domy v židovské čtvrti byly dřevěné, teprve po zhoubných požárech v polovině 16. století nahradilo dřevo kámen. Proto má také většina dochovaných domů renesanční jádro. Postupným přílivem dalších židovských rodin se zvětšoval i rozsah židovské čtvrti, která po příchodu utečenců z Vídně v roce 1670 zahrnovala krom Hlavní a Příčné ulice (dnes Husova a Alfonse Muchy) též Zámeckou a Úzkou (proti synagoze), na opačném konci sahala až k židovskému hřbitovu. Zcela nově bylo ghetto koncipováno po požáru roku 1719, zcela odděleny byly židovské a křesťanské domy, vybudovány byly ochranné zdi proti dalším požárům a na střechy nesmělo být použito dřevo a šindele. Lepší prostorové podmínky přinesly židovské menšině až změny v polovině 19. století a konec izolace. Dnes je památkou na kdysi rozsáhlou komunitu 90 renesančních domů židovské čtvrti barokní synagoga, která slouží jako muzeum židovství, a také rozsáhlý hřbitov čítající více než čtyři tisíce náhrobků. Nejstarší a nejcennější částí hřbitova je "rabínský vršek" z roku 1605.

Kostel svatého Václava
Kostel svatého Václava stojí na místě původního nejstaršího románského kostela, jehož existence je předpokládána již na konci 12. století. Dnešní stavba pochází v jádře z počátku 15. století. Jeho vnější podoba je výsledkem přestaveb v 16.století a před polovinou 17. století. Od roku 1625 je kostel sídlem kolegiátní kapituly.
Dnešní kostel sv. Václava je situován v prostoru původní vsi, která se později stala součástí Mikulova. Existenci románského kostela na témže místě můžeme předpokládat již na konci 12. století, písemně doložen je však až do roku 1276. Původní podobu kostela neznáme. Dnešní stavba pochází v jádře z počátku 15. století a podílel se na ní parléřovsky orientovaný stavebník. Dokončení výstavby kostela násilně přerušil husitský vpád do města v roce 1426, kdy došlo k vypálení a zničení novostavby. Po dlouhou dobu byl kostel jen provizorně opraven, v roce 1584 znovu vyhořel. O rok později, již za Dietrichsteinů, významných představitelů rekatolizace, byla zvýšena věž kostela o obytné patro s bytem věžníka a arkádovým ochozem. K dokončení stavby došlo až kolem roku 1640 novým zaklenutím trojlodí s novou štukovou výzdobou. Přistavěna byla sakristie s hudební kruchtou v patře a upravena byla do dnešní podoby gotická okna.

Svatý kopeček
Svatý kopeček (původně nazývaný Tanzberg 363 m n. m.), je jeden z kopců Pavlovských vrchů. Bradlo z jurských vápenců má tvar oválného hřbetu s plochým vrcholem a se strmými srázy. Na Svatém kopečku se nalézá množství zákonem chráněných druhů rostlin. Proto byl již v roce 1946 vyhlášen botanickou rezervací a od roku 1992 přírodní rezervací. Původní rostlinné druhy se udržely ve stepním společenstvu na vrcholu Svatého kopečku. Na jižních svazích roste druhově pestrá skalní step (kosatec nízký, kavyl Ivanův, ožanka horská). Unikátní je zde výskyt několika druhů parazitických záraz. Východní svahy pokrývají křoviny s dominantním hlohem, severní svahy byly v minulosti zalesněny. Pro bohatý výskyt chráněných a vzácných druhů rostlin a živočichů bylo jeho území vyhlášeno za přírodní rezervaci. Na vrcholu Svatého kopečka naleznete poutní kostel sv. Šebestiána, zvonici a další sakrální stavby křížové cesty.
Kaple sv. Šebestiána na Svatém Kopečku, tvoří nepřehlédnutelnou dominantu Mikulova. Jako mnoho dalších staveb, byl kostel vybudován péčí Františka z Dietrichšteina poté, co roku 1622 zažil Mikulov rozsáhlou morovou epidemii. Nový kostel, zasvěcený patronu proti morovým nákazám sv. Šebestiánovy, tvořil vrchol symbolické posvátné pouti s křížovou cestou. V roce 1631 byl doplněn samostatnou kampanilou se zvonem. Všechny stavby na Svatém Kopečku byly v důsledku nepříznivých povětrnostních podmínek mnohokrát opravovány a přestavovány. Jejich podoba po první zásadní přestavbě z let 1672-1679 však zůstala zachována dodnes. K duchovní tradici Mikulova patří dnes již tradiční Mariánská pouť, která vede křížovou cestou na Svatý kopeček a koná se vždy první zářijovou neděli.
Základní kámen kostela sv. Šebestiána na výrazném kopci Tanzberg nad Mikulovem byl vysvěcen 2. července 1623, rok poté, co se v Mikulově a okolí rozšířila epidemie moru. Úkolem nové fundace, realizované olomouckým biskupem Františkem, kardinálem z Dietrichsteina, bylo odvrácení dalších morových ran prostřednictvím ochránce proti moru sv. Šebestiána.
Cestou ke kostelu bylo zřízeno celkem 16 pašijových zastavení, čímž byla naplněna kardinálova idea - vytvoření svatého cíle poutních procesí. Na dnešní křížové cestě naleznete soubor čtrnácti drobných čtyřbokých staveb ze 17. a 18. století, znázorňujících pašijové scény umučení Krista, místy se zachovanou původní výzdobou. V roce 1631 vyrostla vedle kostela samostatná kampanila. Kardinálův kostel však roku 1663 vyhořel. Na jeho místě byla v letech 1672 - 1679 vybudována nynější orientovaná centrální stavba na půdorysu rovnoramenného kříže, která byla v roce 1714 doplněna na východě sakristií. K dalšímu požáru a následné obnově kostela došlo v roce 1767. V důsledku josefinských reforem byla kaple v roce 1786 zrušena a obnovena až roku 1863. Stejně jako kostel, trpěla údery blesku s následnými požáry i zvonice, poškozená v letech 1663 a 1767. V roce 1768 dostala nový zvon, ulitý z roztaveného starého. Všechny stavby na vrcholu Svatého kopečku byly poškozeny v roce 1945. Pašijovou (křížovou) cestu na Svatý kopeček doplňují Kaple Božího hrobu s maurskými prvky, situovaná dále na vrcholu kopce a kaple Bolestné Panny Marie, sv. Barbory a sv. Rosálie, pocházející z přestavby Svatého kopečka v 70. letech 17. století.

Kozí hrádek
Kozí hrádek patří k jedné ze tří skalnatých dominant města Mikulova. Po nedávných terénních úpravách se tato lokalita stala vhodným volně přístupným odpočinkovým centrem. Kozí hrádek se odedávna podílel na strategické kontrole cest spojujících Brno s Vídní a tak spoluzabezpečoval náležitou ochranu. Na vrcholu Kozího vrchu byla v 15. století vybudována dvoupatrová dělostřelecká věž s ochozem, prolomená střílnami. Vybudování této věže přispělo ke zlepšení obranné techniky Mikulova, zejména mikulovského hradu (dnešního zámku), který tímto získal velmi dobré obranné schopnosti nejen u nás, ale i v rámci střední Evropy. Dodnes se dochovalo toto pozdně gotické předsunuté opevnění s břitem. Kozí hrádek tak zůstává mimořádným stavebním dílem patřícím do součásti mikulovského stavebního jádra. Výsledkem nedávných úprav je proměna lokality ve volně přístupné odpočinkové centrum. Vyhlídková věž je v současné době uzavřena.

Znak města Mikulov

V mikulovském privilegiu z roku 1625 bylo také polepšení městského znaku: „erb... štít modré neb blankytné barvy, v němžto zámek zdí okrouhlou a stínkami zdobenou obehnaný, při spodku již jmenovaných zdí po pravé straně erb neb štít rodu Dytrychštejnského od spodku levé strany k pravé vzhůru na pokos rozdělený, dolejší polovice červené neb rubínové a hořejší žluté nebo zlaté barev, v kterémžto štítu dva nože bílý vedle sebe rovně vzhůru stojící, špicemi od sebe přiohnutými a střenkami žlutými nebo zlatými, vedle kteréhožto štítu drobet doleji brána otevřená k levé straně obrácená z kvadrátového kamene, v nížto hřebeny visutý, nad nížto čtverý rozdílné, bílé po sobě stojící a vždy jedno druhé převyšující stavení, první dolejší o třech a každý z ostatních o čtyřech okních a pod červenými střechami. Vedle čtvrtého stavení vyniká na pravé straně věž bílá, tolikéž o čtyřech oknech, stínkami, okrouhlou bání a makovicí ozdobená, kterýžto zámek všecken mezi skalami po levé straně trojnásobnými a po pravé straně čtvernásobnými sivé barvy vedle sebe stojící a vždy jedna druhou převyšující, se spatřuje. Nad štítem kolci helrn a okolo něho přikryvadla neboližto fafrnochy po levé straně červené neb rubínové a bílé neb stříbrné a po pravé straně modré neb lazourové a žluté neb zlaté barev. Nad tím nade vším koruna zlatá královská, z nížto vychází celý černý rozkřídlený císařský orel o dvou hlavách s rozzivenými pysky a vyplazitými červenými jazyky, maje na prsech štítek červené neb rubínové barvy, v němžto počáteční litery černá F slavného jména našeho s cifrou též černou II, a na již jmenovaných hlavách trojnásobní koruna císařská s rozletitými feflíky se tolikéž vidí a spatřuje..." Dnes používá město znak oproštěný od časně barokních přikryvadel a klenotu.

Víno a vinařství na Mikulovsku - historie

Pokud se vrátíme do historie, víno a vinná historie města Mikulov začíná cca před dvěma tisíci let. Víno přinesli do regionu Římané na počátku našeho letopočtu. Tábor jejich legií byl v oblasti Mušova u dnešních Novomlýnských jezer, jednalo se o pravděpodobně o odnož posádky z Trenčína (kde je na skále vytesán slavný římský nápis z té doby). Historie mikulovského vinobraní sahá až do roku 1403, kdy rytíř Jan z Lichtenšteinu, tehdejší mikulovský pán, vysvobodil ze zajetí českých stavů ve Vídni vězněného krále Václava IV. Přivezl ho tehdy na svůj hrad, kde se příjezd krále na Moravu velmi bouřlivě oslavoval. Víno a vinařství přichází a rozvíjí se především ve spojitosti se jmény Liechtenstain a Dirichtenstein, šlechtickými rody, které během osmi staletí vytvářily krajinu v okolí města Mikulov, což jest kulturní krajina, kde vládne symbióza (koexistence) mezi člověkem a přírodou, kde člověk přírodu neničí, ale naopak žije v souladu s ní. Víno a vinohrady samozřejmě k přírodě patří, přijeďte se někdy podívat na podzim na nádherné hrozny a ještě později na krásně podzimem zbarvené listí na vinných keřích. Co se týče založení, vinné sklepy ve městě Mikulov se pyšní datováním vskutku historickým: stavbu obřího sudu na mikulovském zámku si objednal majitel mikulovského panství kníže Maxmilián z Dietrichsteina (1596–1655), který se snažil hospodářskou situaci města v období třicetileté války zlepšit podporou vinařství a obchodu s vínem. Do sudu nechal ukládat víno vybrané jako daň od poddaných, kteří měli pronajaté jeho vinice.

 
Zde naleznete historii Lednice: Lednice - historie.
Zde naleznete krátkou historii rodu Liechtensteinů: Stručná historie šlechtického rodu Liechtensteinů.
Zde naleznete historii rodu Liechtensteinů: Liechtenštejnové jako "šlechta neznající hranice".
Zde naleznete legendy z Lednice a okolí: Báječná Lednice - legendy.

© Petr Hejl