Romantický Mikulov
Legendy z Mikulova a okolí

Historické osídlení regionu
Krajina je prokazatelně lidmi osídlena již cca 30 tisíc let, možné osídlení sahá do doby před 250 tisíci lety. Vystřídali se zde např. Lovci mamutů (Věstonická Venuše), Keltové, Římané, Germáni, Rakušané, Slované a další. Lidé v regionu byli pravděpodobně i na tehdejší dobu dosti mírumilovní a dokázali se navzájem přátelsky mísit, takže se nedochovaly žádné památky na velké bitvy. Moravané byli vždycky stateční, viz pozdější bitva na Bílé hoře, kde se takřka jako jediní bránili přesile německých vojsk, ale sami od sebe Moravané konflikty nevyvolávali. Ještě zajímavost, podle nového genového průzkumu, konaného v Evropě, mají v sobě Moravané cca 4 procenta keltských genů, což je dokonce více, než Galové (Francouzi).

Věstonická Venuše
Soška Věstonická Venuše měla kultovní význam, pravděpodobně byla sexuálním symbolem a symbolem plodnosti. Archeologický kolektiv, který vedl pan profesor Absolon, prováděl v obci Dolní Věstonice vykopávky a v rámci této činnosti sošku Věstonická Venuše objevil. Datování sošky sahá do doby kamenné, cca 28000 - 23000 let před naším letopočtem. Sochali ji Lovci mamutů, pravěcí obyvatelé Moravy, kteří sídlili hlavně v regionu pod Pálavou. Na loveckou sezónu vyráželi zpravidla na sever do Moravské brány, kudy každoročně procházela četná stáda mamutů za potravou. Mamuty lovili tak, že vykopali velkou jámu a do té mamuta zahnali. I když byl mamut velké a silné zvíře, byl poněkud neohrabaný a z jámy se nedokázal dostat. Poté jej zabili kyji a kameny. Pravěcí lovci mamutů byli časem tak úspěšní, že pravděpodobně přispěli k vyhubení či vyhynutí mamutů na Moravě. Věstonická Venuše je světový unikát a má nevyčíslitelnou hodnotu. Soška dokazuje, že Movava byla jednou z kolébek lidstva.
Pánové, pokud plánujete "Jak ukrást Věstonickou Venuši" z muzea v Dolních Věstonicích, nemusíte se namáhat, neboť tam je umístěna pouze kopie. Tip pro zdatné zloděje: vzhledem k nevyčíslitelné hodnotě se originál této sošky nachází v trezoru v Moravského zemského muzea v Brně. Varování: pokud budete chyceni, budete bez neprodleně vsazeni do katakomb hradu Špilberk v Brně, kde si přikování v kobkách a mučidel užívali například italští karbonáři. Propuštění můžete být na podmínku nejdříve po deseti letech, ovšem s celoživotním zákazem pití známého brněnského piva Starobrno. A to bych na vašem místě neriskoval.
Viz též Vinná Věstonická Venuše a Historické osídlení regionu.

Poltergeist v Mikulově
V Mikulově v červnu a červenci 1927 v domě rodiny Růžičkových s třemi dětmi strašilo. Podle Šimsova pozorování se tam ztrácely klíče, kování a prádlo a druhý den se tytéž věci objevily, ale na místech zcela fantastických. Dveře se otvíraly a zavíraly, věci skákaly a všechno vyvrcholilo deštěm kamení - ze stropu!
Šimsa byl svědkem, jak půlroční dítě neznámá síla vynesla oknem a vrazila je do záchodového okénka na dvoře. Každý den dům marně navštěvovali četníci, ale mohli jen potvrdit, že na vlastní oči viděli, jak brambory vyskákaly z hrnce a pečeně vylétla z trouby.
Situace došla tak daleko, že Marie Růžičková nemohla vařit vůbec, protože jídlo utíkalo z kastrolů, a tak chodila poškozená rodina do hospody. I Šimsa viděl, jak „zmizelo máslo, uzené letělo vzduchem, nůžky stříhaly utěrku a štamprlata poletovala".
Záhadný jev se v září 1927 ztratil, překvapivý a nevysvětlitelný.
(Doktor Šimsa - známý odborník, povolávaný k podobným případům, aby jako lékař vyslechl přítomné a podal dobrozdání. Zvláštní bylo, že doktor Šimsa měl aprobaci týkající se protialkoholní léčby).

Rabbi Löw
Jehuda Liva Ben Becalel - Rabbi Löw (1512 - 1609)
rabín, učenec, pedagog, filozof
Rabbi Jehuda Liva ben Becalel, známější pod jménem rabbi Löw, pocházel z polské Poznaně, kde se narodil v rodině tamního rabína. Vzdělání se mu dostalo v ješivách v Polsku a Německu. V letech 1553 - 1573 zastával místo rabína v Mikulově (z pozice tohoto postu byl rovněž moravským zemským rabínem), v letech 1573 - 1584 a 1588 - 1592 žil v Praze a vyučoval na jím založené talmudické škole, v letech 1592 - 1597 zastával post rabína v Poznani a konečně v letech 1597 - 1609 byl vrchním zemským rabínem pro České království a zároveň rabínem pražským. Již za svého života žila postava rabbiho Löwa dvojím životem. Jeden představoval život vynikajícího znalce Talmudu, pedagoga, školského reformátora a filozofa (novoplatonské orientace), druhý život určila pověst tvůrce Golema. Oba životy se odehrávaly především na pozadí židovské obce v Praze, kde rabbi Löw dlouhá léta vyučoval na talmudické škole, zastával post rabína a výrazným způsobem zasahoval do běžného života obce jako uznávaná autorita a reformátor obecních institucí ( mj. Pražské pohřební bratrstvo). A právě tyto prvky jeho osobnosti, učenost, rozsáhlé vědomosti z mnoha oborů a autorita v mnoha oblastech života z něj v očích pozdějších generací učinila tvůrce Golema. Ať si tehdejší obyvatelé pražského židovského města vážili rabbiho Löwa pro jakoukoli jeho vlastnost a schopnost, svůj vztah k němu výjadřili jedním z nějkrásnější náhrobků na Starém židovském hřbitově. A že je víra v zázračné schopnosti rabbiho živá, dokazují nápisy na papírcích, zatížených kamínky, které prosebníci vkládají do mezer v náhrobku s vírou, že budou splněna

Legenda o Sirotčím hrádku
Jako ke každé zřícenině, tak i k tomuto bývalému hradu se váže zajímavá pověst. Pochází z dob, kdy hrad ovládali templáři. Jako kastelána dosadili statečného rytíře Čičose. Rytíř, jež byl lidmi velmi oblíben, si vzal za manželku Růženu, kterou tolik miloval, že na její počest vysázel kolem celého hradu růže. (Odtud druhý název Růžový hrad). Zanedlouho čekali dítě.
Když bylo vyhlášeno křižácké tažení do Palestiny, Čičos nenarukoval, zůstal doma s rodinou, kterou tolik miloval. A tak se stalo, že si pro něj jednoho dne přijel sám velmistr řádu se svojí družinou. Čičose obvinil ze zrady. V tom do síně, kde zasedali, vešla Růžena s malým synkem. Nevěděla, co se právě stalo a požádala komtura, aby synka pokřtil. Ten se ujal křtu a malému dal jméno Orphanus (v překladu Sirotek). Čičos byl popraven a když si Růžena uvědomila tu krutost, puklo jí srdce žalem. Družina pak pobila všechny na hradě, jen jeden unikl a malého Orphana odvezli.
Po létech se Orphanus vydal hledat pravdu o svých rodičích, až zavítal na hrad, kterému lidé začali říkat Sirotčí hrádek. Našel zde starce, který mu celou pravdu pověděl, jelikož u ní osobně byl. Mladík z toho co slyšel zešílel a smutně bydlel sám na hradě. Vypráví se, že od té doby každou noc uhání bílý rytíř na svém koni na Stolovou horu a na Turold.

Čarodějnice, Tanzberg a Děvičky
Nepochopením bytostí lidských byl název kopce před staletími pozměněn na "Svatý Kopeček" a tím na nás hodné čarodějnice přivolána kletba. Více jak tři století jsme bloudily krajem nemohouce nalézti nového útočiště. Teprve před pár lety, ty nejtrpělivější, nejvěrnější a nejoddanější sestry svého druhu vzlétly v sevřeném útvaru nad svoji domovinou a spatřily nedaleko svého "Tanzbergu" kopec větší a majestátnější. Jeho opuštěný hrad přímo vábil k obnovení tradic. Pod hradem Děvičky legenda znovu ožila.....

Zkamenělé dívky
Před hradem Děvičky stojí tři skalní útesy. Jsou to podle pověsti zkamenělé dívky. Odtud pochází i název hradu Děvičky, Dívčí hrady nebo Maidenburg. V jedné z pověstí to byla tatarská princezna a její družky, v jiné tři dcery pána hradu Arnulfa, které chtěl zneuctít ďábelský Trabaccio, v jiné opět tři neposlušné zámecké dcery zakleté svojí matkou. Za tichých nocí se od těchto kamenů ozývá tichý nářek.

Bílé paní
Na Děvičkách v noci obcházejí kolem hradních zřícenin přízraky dvou bíle oděných postav. Když spatří člověka, s výkřikem prchají na Děvičky, v jejichž troskách mizí. Podle legendy jsou to dcery hradního pána, které po švédském vpádu roku 1645 byly zasypány v podzemní chodbě. Tato chodba údajně vede z hradu až pod kostel v Dolních Věstonicích, jiný podzemní vchod na Děvičky býval prý i ze sklepů v Pavlově, nebo z "panského dvora" (nyní objekt JZD) ve Strachotíně. Před druhou světovou válkou se na obě Bílé paní dokonce vypravili i místní odvážlivci s klacky a řetězem, aby je chytli a odvedli do vesnice. Nikoho však nenašli. Nyní se Bílé paní už dlouho neukázaly

Pálavský poklad
Pod hradem Děvičky je prý ukryt zlatý poklad, hlídaný velkým černým psem. Podle pověsti jej uviděla jedna žena z Pavlova, žnoucí pod Děvičkami trávu. Rozprostřela plachtu a srpem do ní nahrnula zlato. Pes ji však kousl a ruka ihned zčernala. Zvonilo právě poledne. Spolu se psem v zemi zmizelo i zlato kromě toho, co bylo na plachtě. Od té doby měla žena ochrnutou ruku.

Habánské sklepy
Na Jižní Moravě, například v Mikulově a okolí, jsou mnohé vinné sklepy „habánské“, byly tedy postaveny Habány. Každý se na Jižní Moravě na Habány odvolává. Málokdo však ví, jak významný přínos znamenali pro rozvoj vinohradnictví a vinařství, zejména na Mikulovsku. Habáni pocházeli ze Švýcarska, částečně z jižního Německa a Tyrol. Tvořili křesťanskou sektu, odvolávající se na původní zásady křesťanství. Jedna teorie praví, že Habáni se jim říkalo podle hebrejského Ha Banim, což znamená Synové, rozuměj Synové Boží, druhá říká, že jméno odráželo skutečnost, že se jim podle jejich společně vlastněných statků říkalo „haus-haben“.
Měli společný majetek, žili v uzavřených společenstvích, vždy vedených kazatelem, a neuznávali křest nemluvňat, protože podle nich musí být křest vědomý. Proto křtili až v dospělosti (odtud jejich název anabaptisté neboli novokřtěnci). Dostali se tak do postavení neobyčejně krutě pronásledované kacířské sekty, a to nejen ze strany katolické církve, ale i mnoha církví protestantských.
Po porážce německé selské války kolem roku 1524 přišli na Jižní Moravu a v roce 1526 našli tolerantní ba vlídné útočiště v Mikulově i přímou podporu a obdiv od majitelů panství. Mimochodem v téže době do města přichází také vlna židovského obyvatelstva vypovězeného z Rakouska a rovněž nachází vlídné přijetí. Mikulov se ve stejnou dobu stává světovým centrem novokřtěnců a současně (od roku 1553) také hlavním židovským městem Moravy a Slezska, sídlem Zemského rabína. Obě skupiny přinesly městu nebývalou prosperitu a bohatství. Mikulov se tak v 16. století stal nesporně vůbec nejtolerantnějším městem Evropy.
Habáni přinesli na Mikulovsko nové technologie a nové, nebývale vytříbené výrobní postupy. Byli výjimečnými hrnčíři a keramiky, virtuózně ovládali u nás v tu dobu ještě neznámou fajáns. Byli skvělými vinohradníky a vinaři, technologicky pozvedli výrobu vína na Mikulovsku na nebývalou úroveň. Vynikali také jako výteční stavitelé sklepů a vynikající bednáři a stavitelé sudů. Pilní, pracovití a vysoce kvalifikovaní Habáni znamenali pro Mikulovsko největší příliv „know-how“ v dějinách města. Teprve porážka stavovského povstání na Bílé hoře 1620, následná třicetiletá válka a násilná rekatolizace je po zhruba stoletém pobytu vypudila z Moravy. Odešli nejprve na západní Slovensko a po 18. století emigrovali z Evropy do Ameriky.
Dodnes ve Spojených státech udržují svůj „moravský“ způsob života (bez elektřiny a televize), chodí stejně oblékaní, hovoří středověkým německým dialektem a některé skupiny si dodnes říkají Moravští bratři. Mikulov považují za své rodné a milované město. Ostatně stejně jako židovští chasidé, kteří rovněž emigrovali do Ameriky a také pokládají Nikolsburg za jedno ze svých svatých měst.

Vinařská historie města Mikulov
Pokud se vrátíme do historie, víno a vinná historie města Mikulov začíná cca před dvěma tisíci let. Víno přinesli do regionu Římané na počátku našeho letopočtu. Tábor jejich legií byl v oblasti Mušova u dnešních Novomlýnských jezer, jednalo se o pravděpodobně o odnož posádky z Trenčína (kde je na skále vytesán slavný římský nápis z té doby). Historie mikulovského vinobraní sahá až do roku 1403, kdy rytíř Jan z Lichtenšteinu, tehdejší mikulovský pán, vysvobodil ze zajetí českých stavů ve Vídni vězněného krále Václava IV. Přivezl ho tehdy na svůj hrad, kde se příjezd krále na Moravu velmi bouřlivě oslavoval. Víno a vinařství přichází a rozvíjí se především ve spojitosti se jmény Liechtenstain a Dirichtenstein, šlechtickými rody, které během osmi staletí vytvářily krajinu v okolí města Mikulov, což jest kulturní krajina, kde vládne symbióza (koexistence) mezi člověkem a přírodou, kde člověk přírodu neničí, ale naopak žije v souladu s ní. Víno a vinohrady samozřejmě k přírodě patří, přijeďte se někdy podívat na podzim na nádherné hrozny a ještě později na krásně podzimem zbarvené listí na vinných keřích. Co se týče založení, vinné sklepy ve městě Mikulov se pyšní datováním vskutku historickým: stavbu obřího sudu na mikulovském zámku si objednal majitel mikulovského panství kníže Maxmilián z Dietrichsteina (1596–1655), který se snažil hospodářskou situaci města v období třicetileté války zlepšit podporou vinařství a obchodu s vínem. Do sudu nechal ukládat víno vybrané jako daň od poddaných, kteří měli pronajaté jeho vinice.

Zajímavosti z mikulovského vinařství
Vinice Turold je v historických dokumentech výslovně zmiňována už těsně po roce 1200, je tedy nejstarší registrovaná vinice na území republiky. Mimořádně kvalitní terroir poskytuje asi nejlepší vína na Mikulovsku.
Pojem Nikolsburg je důvěrně známý většině Židů na světě. Bylo to město, které zásobovalo kvalitním košer vínem významnou část Střední Evropy. Tento název není ale významný jen pro židovské chasidy, ale stále ještě je to obecně přijaté jméno Mikulova v německé, ale kupodivu i v anglické jazykové oblasti.
Nikolsburg byl pro židovské vinařství nejvýznamnějším místem v Evropě, kde se rozhodovalo o rituální čistotě košer vína. Jehuda Löw ben Bezalel, slavný Maharal, Zemský rabín Moravy a Slezska, tu v letech 1553 až 1573 vedl zásadní teoretický spor s místními židovskými vinaři o tom, které víno je košer a které nikoli. V roce 1672 uzavřela Nikolsburgská židovská obec smlouvu o každoročním odběru nejlepších hroznů od místních pěstitelů na výrobu košer vina. Takže víno z místních vinic vychutnávali i chasidský Rebe Reb Šmelke Horowitz a zázračný rabín Benet. To je vizitka, která v židovském světě hodně znamená.
Tanzberg je víno, které na Pražském Hradě, mimo mnoha dalších osobností, pil třeba i japonský císař (který si ho pak ke svému suši objednal na císařský dvůr do Japonska).

Legendy biskupa Hartvíka
Legendy Minor Ab Hartvico Episcopo Consripta
Menší legendy sepsaná biskupem Hartvíkem

Jak pán a vládce náš nejmilostivější prvně mne nehodného poznati ráčil
Svému pánu Kordi a ovskému [Kolomanovi?], nejvýtečnějšímu králi, biskup Hartvík, který dosáhl božím milosrdenstvím duchovního úřadu, přeje dosažení boží pochvaly a uvedení do slávy Páně po skončení tohoto života (srov. Mt. 25,21-23). Když jsem začínal, můj slavný pane, s dílem, jež jste mi naléhavě uložil svým královským příkazem sepsat, dlouho jsem cítil, jak se vzpírá neobratnost mého nedostatečného nadání, především z důvodu, že učitel gramatiky Priscianus, kdysi mi důvěrně známý, ode mne daleko odstoupil a přede mnou, sešlým starcem, ukrývá svou tvář, jako by ji obestíral mlhou. Avšak na druhé straně, když mne tížila nejistota, ač jsem měl ohled na úctu k Vaší důstojnosti, přemohla rozpaky úzkostlivé duše poslušnost, světlo a perla všech ctností, s jejímž mocným přispěním opět nabyla má sebedůvěra, která již umdlévala, sil nových k započetí díla.
Ale protože věc, vykonaná v dobré víře, často skýtá potravu závisti, na kolenou prosím vznešenost Vaší vítězné Výsosti: přijměte toto dílko rukama královské ochrany, aby málo libozvučné výrazy, nebo jejich nenáležitý a zmatený sled neurážely při čtení Vaše oko. Kdyby se mu náhodou naskytlo něco nepatřičného, co by je uráželo, raději ať svazek tento zničí žár ohně, než aby je spatřilo závistivé oko někoho třetího. Nuže, protože vše, co je dobré, vyvěrá z milosrdenství Stvořitelova, ať vyprávění započaté z jeho milosti tyto dobré věci hlásá.
Dávno už je tomu, co jsem se prvně potkal s pánem a vládcem naším milým. Mnoho let po té se ještě psalo jiné století, ba i tisíciletí od narození našeho Vykupitele Ježíše Krista. Bylo to několik měsíců před mocným vpádem vojsk pěti panovníků do naší krajiny. Pracovali jsme tenkráte horečně při zvedání pobořené tvrze jistého vladyky Martina, či Albrechta, řečeného z Popic. Náš pán tehdy náležel k družině eléva Josefa Ungera, který si na mikulovském hradě rád krátil chvíle mezi hodokvasy bádáním nad vědami rozličnými. Právě v tom čase mladý Unger z hradu Mikulova také do naší vsi i se svými družiníky na delší čas zavítal, aby se tam věnoval své oblíbené kratochvíli, kterou k velikému smíchu vesničanů trefně archaeologií pojmenoval. Ve směru poledním, nad vsí, jež slove Popice, na kopci Mohyla řečeném, bez ostychu a bázně Boží tam s několika družiníky do země a polí bez poctivé příčiny vrtal, poklady hledal a tu posmívanou archaeologii provozoval. Byl jsem v tu dobu jinoch sotva dvacet jar a školou stále povinen. Tu mně nezkušenému, Bůh mi to odpusť, zalíbilo se velmi hledání pokladů i ta podivná věda hned z mnoha ohledů. Při ní nebylo k bádání zapotřebí nástrojů a křivulí obzvláštních, tak jako v alchymii, se kterou jsem se v škole již drahný čas potýkal.
Základem výbavy archaeologa byla toliko jedna neb dvě pevné číšky skleněné, v jakých hospodyně v těch dobách hořčici uchovávaly. Ty číšky byly nezbytné proto, aby se žejdlíkem vína do nich rozlitým dalo s přítelem ku zdraví jeho dobře a zvonivě štrnknouti. Mnozí z nás si posléze k tomu oučelu z pilnosti opatřili i větší pintové lahvice a také krumpáč, rýč či lopatu. To sprosté venkovské nářadí jsme však neužívali k práci lopotné. Ale bylo nám dáno s fortelem se o ně opírat, takže i tuze znavený archaeolog mohl, jsa takto podepřen, stále pilně sledovat práce výzkumné a dokonce s nataženou paží, bez větší ztráty stability či jiné újmy na zdraví, do omrzení žadonit o dolití svého poháru. Náš pán a vládce již tehdá nad jiné z družiny vynikal a svůj prázdný pohár tak dovedně nastrkoval, že nebylo možno ani z délky tří sáhů jeho pravici obejít. Tu právě skrze dolévání poháru přečasté, kteréžto já, coby páže či stolník jakýsi, obstarávati jsem musil, vzniklo přátelské pouto naše obapolné. Vždy jsem pánu našemu nynějšímu ulil spravedlivou míru, kterou on pak s obratností mistrovskou k ústům svým nesl, však nikdáž ni kapku nerozlil.
Ta obratnost jeho mu mnohokráte život zachránila, neboť jsme trpěli žízní ukrutnou po celý čas naší misie. Nesmírná vedra v ten čas trýznila lidi i dobytek, který hynul na cestách, a nepadl-li, pak ustavičně hledal chládek ve stínu stromoví. Na rozdíl od hovad těch nešťastných my, aniž jsme již doufali v záchranu, takřka zázrakem našli jsme útočiště ve sluji jakési pod zemí. Vyprahlí a vysíleni vedrem trmáceli jsme se cestou necestou po příkrém svahu kopce Mohyla již řečeném. Po hodinách cesty urazili jsme vzdálenost nevelkou - sotva sto loktů pražských.
Však zásahem prozřetelnosti potkali jsme při cestě starce, jehož jméno Škola. Byl as druhdy jedním z scholastiků, poustevník a podivín. I mluvili o něm zlolajní v šenkovnách, že silám nečistým se zaprodal. Lid zdejší ho ale ve vážnosti měl. Léta již trávil dny i noci rozjímáním v samotě své sluje podzemní. Ten zbožný stařec vidouce naše trápení a žízeň převelikou, zavedl nás dolů pod zem, po schodech zaklenutých, do svého příbytku. Tam chlad, vlhko a tma hluboká panovaly. Věru, nebylo oken v té podzemní komoře, ani škvíry nižádné, kudy by paprsek sluneční tu místnost prozářil. Však jaké překvapení, když zažehli jsme louče. Skrýš poustevníkova kromobyčejně útulná se nám všem jevila. Lavice kožešinou vystlané, pevný stůl a dubové stolice. K úžasu našemu jizba ta podzemní skýtala lahodnou životodárnou sílu, kterou jsme rychle vstřebávali a další a další sobě natahovali ze sudů obrovských, kde spoutána a přikována musela být železnými obručemi. Záhy, aniž jsme zakusili obsahu všech věder a sudů, tak umně do řad podél stěn srovnaných, zmocnilo se nás bujaré veselí. Darmo nás moudrý stařec k mírnění nabádal, prosil a zaklínal. Jeho starý hlas byl všecek přehlušen nestoudnými popěvky žoldáckými a křikem vrchcábníků, kterým se naplnila celá prostora pozemní. Síla netušená pak vyvěrala z každého z nás, takže mnozí puténky a dížky, ba i těžké kádě dubové jako pírka nad hlavu zvedali a jimi do dáli metali. V tom mumraji nebezpečném, jsa potrefen dížkou nevelikou, tasil náš pán šavli a po jeho vzoru i jiní páni šavlí házeli. Semotam běhal jsem, strachujíce se v litém šermiclu, uhýbal ranám, však hůře již potřísnění.
V tom reji zmateném, až ku konci té chodby podzemní, nechtě šlápnul jsem v oudy pána a vládce našeho nynějšího, snad mi tu hanebnou drzost moji jednou odpustí. Zle porubaný ležel tam bezvlády v ouzké prostoře, protože jsa šprajcem vklíněn mezi dvěma sudy. Z retů jeho zsinalých ozývalo se bolestné chroptění: "Pane Berka, odveďte mne domů!"...Zkalený jeho zrak již nerozeznal ni druha svého, a dle příznaků všech nezvratných pochopili jsme všickni, že duši poroučí Otci nejvyššímu. Silou jsem pána v půli pozvedl a hlavu jeho o sud podepřel, hotov miserikordem svým, jak bývalo dobrým zvykem, trápení bolestné příteli rázem ukrátit. Jižjiž jsem bodec ten strašný do tepny na krku jeho vetknul, když v tom zázrakem nevídaným se pán náš vrátil z výšin nebeských zpět do sluje té podzemní, jež v tu chvíli, arci jak v Písmu stojí, slove slzavé oudolí. Tu hlas jeho byl rázem mocnější. A když postěžovav si, jak v hrdle ho zle zabolelo, poslal nás všechny do těch krajin těla nestoudných, kam vskutku vkročiti se z mnoha příčin nedá, leč již odedávna předci naši milí sousedy své v ta místa někdyvá v žertu, však častěji ve zlobě posílali. Jak rychle pán náš ožil, tím hbitěji číšku svoji skrytou zasejc vytasil a rázně se dožadoval dvojího dolití. Tu radost nevýslovná nad tím zázračným obživnutím všecky vůkol zachvátila, děkovali a chválili jsme Boha všemohúcího, a zpívajíce mnoga ljeta, znovu a znovu připíjeli pánu našemu ku zdraví.
Však také zdraví potřeboval. Jsa dosud nemohoucí, nejen tělo i duše jeho pookřát zasluhovala velice. Obmýšlel jsem proto nejprve zranění jeho četná spiritusem vyčistit. Z důvodu toho šlechetného sebral jsem starci baňku kořalky dosti silné, a proto i vhodné k tomu oučelu. Jako relikvii svatostnú mnich ten truňk celým svým tělem chatrným, však silou urputnou srdnatě bránil. Když pán náš ucítil v blízkosti chřípí puch silné kořalky, nedbaje svých zranění hrdinsky přisál se k baňce plné destilátu, a to takovou silou, že ty dva nebylo možno po dlouhý čas, ku veliké lítosti přítomných, najmě však mnicha starého, na žádný způsob oddělit. Když dělení baňky od pána silou se dlouho nedařilo, v roztržitosti své hříšné opomenul jsem nozdry jeho stiskem déle držeti a otočil jsem se ku družině, kterýmžto směrem jsem na počest zachráněného mínil alespoň jednú či dvakráte bujaře výsknouti. Než toliko prvně stačil jsem ejjuchuchú vyřknouti. Ne tak pánu a příteli milému, leč ďáblu samotnému jsem radostným výkřikem tímto dobře posloužil. Jak tak mocně jsem radost upřímnou projevil, tu náš pán uleknuv se velice halasem mým hřmotným a nečekaným, z oběti smrtky ohyzdné vydral se hrdinně a skokem mocným vzhůru zamířil, aby tam hlavou svou urozenou do klenby komory velikou silou a úderem ouděsným laskavě narazil.
Louče čerstvé jsme ihned zapálili a v jejich světle hroznou tu apokalypsu shlíželi. Baňka kořalky z celé třetiny ještě nedopita válela se tu v střepinách. Tu tvrdí muži z družiny Ungerovy, uvyklí bitkám i bolestem ran přemnohých, jež tolikrát již kostlivcům do očí hleděli, dali se tehda do pláče i se svým velitelem nad tou ztrátou nesmírnou, které tak upřímně želeli. Tak v nářku úzkostném jsme se modliti počali a Boha prositi, aby na nás již zkoušky další přetěžké neposílal, aby již vedrem spálenou krajinu vydatně zavlažil a nás pak propustil z této jámy lvové se stejnou milostí, jak apoštolům svým druhdy učinil. Když prositi se počalo za opětné obživnutí pána našeho, jenž bez ducha tu ležel v tratolišti pálenky, tu mnich ten starý, co nešpory tyto naše vedl, za každým žalmem prosbu jakous osobní skrze zuby tiše a nesrozumitelně procedil. I přiklonil jsem se k mnichovi, abych tu prosbu jeho za přítele mého hlasitým opakováním také ke svým modlitbám připojil, a tak účinek její u Boha milostivého znásobil. Jsa ponořen v modlitbu a duchem soustředěn v tu prosbu úpěnlivou, aby mi Bůh přítele zachovati ráčil, opakoval jsem po mnichovi bezděčně hlasem silným, leč prosebným: "A ať ta sviňa chcípne za to, že mi tuplák slivovice, ročník padesátej sedmej, sama vyžrala a aj z něho ten zbytek ubohý mi bez užitku zmárnila, amen."

Legenda biskupa Hartvíka číslo 2
Jaké štěstí, že nikoliv pouhá lidská slova, leč jen úmysl čistý a činy mravné oslovují milost Hospodinovu. Po dvacátém žalmu, když jsem mimoděk, a Bůh ví, že nechtěně, již tolikráte opakoval dovětek ten hrozný modlitby, náš pán nynější na chvíli nabyl vědomí a trhnutím oka mi podal znamení, jako by chtěl se mnou mluviti, snad o věcech posledních. Hbitě jsem se k němu sklonil, ucho své k ústům jeho co nejvíce přiblížil, aby sil vzácných mu rozpravou se mnou neubylo. Lítost nevýslovná mě však takměř skolila, když přítel můj a pán náš nynější bezvládně ležíce, vzepřel se na loktech a hlasem mocným, ne však tolik přívětivým jak jindává, na mě zvolal, řkouce: "Ty hajzle jeden, já tě dobře slyším!" A na ta slova hned zase zprudka ulehl a opětně pozbyl vědomí. Klečel jsem mu v hlavách, jsa zdrcen a zhrzen tou křivdou bolestnou, neb neměl jsem ještě tušení, jak hrozného činu jsem se dopustil. Až po týhodni jsem se dozvěděl, že vůkol všichni měli za to, že nikoliv stařec poustevník, nýbrž jen já sám jsem slyšán byl, jak odporně rouhavou modlitbou Boha jsem urážel, když jsem ho nabádal, by ubezdušil přítele nad jiné milého. Hanba dvojnásobná mě nehodného obleje vždy, když pomyslím, jaký čin odporný, za který by se i sám ďábel zastydět mohl, jsem na pánu našem spáchal, a při tom nijakž jsem o tom nevěděl. Leč vůle Boží chodí cestami klikatými, abychom nemohli postihnout jeho záměry. Jistě i to byla vůle Nejvyššího, by přítel můj a panovník nynější náš milostivý procitnul náhle v té kobce černé podzemní. Však řečí jemnou, vlídnou a soustrastnou, co jsme k němu vedli, by se as na žádný pád neprobudil. Snad pro ten oučel já, nehodný, vnuknutím tajemným, arci proti své vouli, přiostřen byl jsem v nástroj Hospodinův, kterýmž, když rýpnuto v ledví vladaře našeho milostivého, i ze snu smrti on rázem procitne a na svět vezdejší se s velkou slávou a křikem mocným vrátí.
Jako Jonáš v útrobách velryby trávili jsme tehdá as sedmý den a noc v nitru země, ač počtem dnů ve sklepení probděných jsme dávno už nebyli sobě jisti. Mnozí u zoufalství, jiní však sobě i druhům svým stále na zdraví pili, až z sebe duši svou jak sysla z díry vylili. Náš pán a vládce nynější, zotaviv se šestého dne poněkud z příhody, kdy seznal tvrdost oukladného klenutí, léčil svou bolest hlavy dryjáky omamnými, co z Němec mnich ten nehodný sobě na Moravu přivezl. Jména pak jejich, jsa křídou psána na bečkách mnohých, si pán náš v mysli své, však dílem větším polohlasem přeříkával, s pohárem pohotově čekajíc dalšího dolití. Ač jindavá vládl pán náš konverzací jiskrnou, že s biskupy i preláty mohl se souměřit, týhodne toliko mumlal, jako baba při zaříkání bezbožném, bezustání jen německá jména těch truňků mnichových: "Müller, Thurgau, Neuburg, Frank," opakoval. Nebylo pochyby, že jeho mluva bezduchá souvislost jakous má s pitím těch franckých vín. Tu osmělil jsem se, a přes úctu k výsosti jeho vítězné napomenul ho k mírnosti, která přece panstvo zdobí, ať již v pití, jídle, či soudech hrdelních. Nuž, musil jsem však kvapem z dosahu paží jeho a taktéž i louče kolem v rychlosti na příkaz pána sfukovat, neb nejenže slyšán jsem byl s nelibostí, ba ni vidět mě už nikdáž pán náš milý za ta protivenství moje nechtěl.
Když louče zhasnuty, tu temnota hluboká v sklepení nastala. I spokojen byl náš pán velice, že nevidí ni neslyší mentorníka žádného. Však temnota je služka ďábla a silám nečistým hrubě je oddána. Když družiníci jiní bouřiti se skrze tmu nenadálou počali, neb do dna pohárů svých po libosti neviděli a kostky ve tmě při vrchcábech čísti poctivě nemohli, se zlou vůlí se na pána našeho obořili. Ten, pro tmu tmoucí nerozpoznav hned počet přesily k němu šturmující, posměšným hlasem soupeře k udatnosti vybízel a pudil vrchcábníky řkouce: "Jen pojďtež, chcípáci, ať vám ji rožnu!" Tím však neobmýšlel louče poznovu zažehávati, leč údery rekovnými v hlavy jejich jiskřání veliké před očima těm nestoudníkům v bolestech učinit. I tomu podobně se stalo. Když rány tupé již drahnou chvíli v té straně padaly, očekával jsem mnohé nářky a výkřiky raněných, jak v bitkách takových jest přirozeno.Však pověsti mistra našeho nepodobně se mi zdálo být, že toliko a jen pánovo bolestné oupění slyšeti bylo. Tu se strachem o život jeho velikým jsem dlouho v naději mylné čekal, že k nářkům pána našeho se také protějšci jeho přidruží. Jisto je, že z počátku bitky slyšeti dobře bylo, jak pán a velitel nynější náš milý slovy srdnatými hrdinsky odrážel pěstní útoky, anobrž příkazy svými velitelskými, stálejc vřavu pod kontrolou maje, údery jejich silné směrujíc, bez bázně dirigoval volaje: "Ťau, poběhlice, do hlavy ne!" Jak čas té řeže plynul, přibývalo míst na těle pána našeho, v která již uderen více si nepřál býti a z příkazů jeho přísných velitelských zanedlouho se prosba oupěnlivá stala. Tu v pravdě nechtě vyznati musím, že všecko srdce upadlo tehdáž pánu našemu v boji proti té přesile nerovné.
Když nešlechetníci tito svou katovskou práci dokonali, s popěvky nestoudnými a smíchem hlomozným jali se louče poznovu rozsvěcet. Ve světle mihotání plamene, jevil se následek bitky úděsný. Bezhlavé tělo pána v harampádí vinařské bez úcty veškeré hanebně pohozeno bylo. Když silou lopotnou, plačíce žalostně, tělo pána svého jsem konečně vyprostil, tu radostí nadějnou mě ubohého Bůh posilnit ráčil. Neb hlava pána našeho nynějšího ukázala se hluboko v dížce jedné zaražena býti. Když dížka ta, co přilbice dřevěná, pak ranami a silou stržena mu byla, tu hlava pána dobře srostlá s šíjí jeho hrdinskou se jevila a okem jedním více, druhým však slaběji napořád shlížela. Opatrnosti nešetříc, složil jsem v klín svůj hlavu zkatovaného vůdce našeho, a nemajíc při sobě vody pramenité, vínem tím franckým jsem mu rány krvavé na čele jeho postupem obmýval. Leč víno to oučinkem svým vodě živé se nejvíce podobalo. Jak stékalo dolejc po skráních vznešených, počal pán náš mlaskati, po doušku větším dychtíce. Když však z příčiny uvedené se mu hltu mocného ihned nedostalo, probuzen žízní nezkrotnou, popatřil hněvivě do mých očí. Tu já, smějíce se štěstím, s radostí nezakrytou a s veselím bujarým jsem ho k životu opětně uvítal. Ke zděšení mému si pán úsměvy moje radostné sobě nesprávně vyložil a za výsměch vítěze potupný je považovati ráčil. Z příčiny nepravé slovy hrubými jal se mne pán ostouzeti a výčitkám smyšleným bezbřehý průchod dal. Tak jedu hořkého z úst milých jsem se nadál, když pán náš mi v hněvu vyznal, že původcem obtíží všelikých i zranění početných jeho jsem toliko já. Jako bych dížku tu dřevěnou sám v jeho hlavu násilím narážel a dunění nesmírné mu tak v hlavě jeho v bolestech způsobil. Však Bůh je mým svědkem, že činil jsem jen to potřebné, abych dížku tu z hlavy jeho, nikoliv opačně, co možno nejrychleji odrazil. To pán již dávno pro zatmění mysli své zapomněl, že vrchcábníky protivá sobě řečmi siláckými sám ve tmě poštíval. Abych déle již v různicích s pánem svým milým více nezůstával, své meaculpa jsem před svědky dotvrdil, a s jizvou na duši jeho milost velkorysou kajícně odprosil. Když zotaviv se poněkud náš pán z šermiclu s vrchcábníky hanebnými svedeném, což po třetím kuropění jevilo se zřetelně, tu zachtělo se mu vyjít ze sluje podzemní, a ohřát své údy v světle slunečním, neb již pobytem dlouhým v podzemí, myšlenky trudné jeho i družinu celou hojně navštěvovaly. Brána vchodová bylať kůlem dubovým dobře zajištěna a když se s námahou paží našich do pohybu dala, tu mnohé světla záře silná tolik oslnila, oči své dlaněmi v rychlosti ukrývali a světla Božího ochotně se vzdávali. Než časem uvykli si někteří, leč mnozí rouhali se velice a světlo od Pána dané všem pokolením hanebně proklínali. Tak oni opětně jak zvěř divá do nory poustevníkovy zbaběle zalezli, kde truňkům a kostkám svůj čas i nadále věnovali. Však někteří vzali srdce své a šli pospolu s mladým Ungerem do výhně sluneční zas šance u tvrze na kopci Mohyla řečeném hloubiti. Tam mezi osmou a devátou hodinou na půlorloji hrozné hřímání, blýskání a hromobití se stalo. Tu v přívalu vod, slunce se z oblohy ztratilo a tma tmoucí nás na kopci tom o poledni přepadla, že ve světle blesků jsme sotva vchod do sluje poustevníkovy vynašli, kde skrýš jsme sobě bezpečnou opětně shledali. V přívalu velikém ledu pršení nastalo a země se třásla, když otevírání nebe začalo a veliké osvěcování všeho přišlo ještě celý den a noc . Ohně ty na nebi náramně plápolaly a semotam sebou fochrovaly, čehož se srdce lidské děsilo a zbožní lidé vzdychajíce ihned usoudili, že se ty věci darmo nedějí, nýbrž, že veliké pokuty Boží ohlašují. Z té bázně veliké jsme se opět chytili pohárů svých, dosud neoschlých, a s myslí soustředěnou na věci příští, pili jsme na chrabrost, kteráž se kdes ze sklepení vytratila. V ouzkosti veliké jsme se jeden ke druhému přinatrefili a veškerá protivenství sobě si při pohárů pití bezuzdném, s láskou k bližnímu, vzájemně odpustili. Hned jak ten slib přátelství jsme učinili, bušení na vrata sluje se zvenčí ozvalo, a hlomozné dobývání veliké, že zbraně své jsme měli ihned pohotově. Ten alarm však zbytečným se ukázal býti, neb jen vesničané zdejší o život poustevníka svého se strachujíc, přišli, aby se ujistit mohli, zda přečkal bez újmy bouři tu včerejší. Když o menáž, co starci svému k živobytí sebou přinesli, jsme všecky poctivě obrali, propustili jsme vesničany v milosti, ničehož více jim neškodíce a teprvá s chutí velikou jsme se jídlu a pití poznovu oddali. Veselí naše však konec rázný vzalo, když o poledni štráfování všeliké před sklepením slyšeti bylo. Tu zvědové přinesli novinu, že manévry veliké nepřítel na hranici polské strojí. Pod sultánovým velením se pět armád nepřátelských spojilo. Ty hordy nepřátelské z Rusi Kyjevské, Byzance, Němec a Uher tam na severu země s poláky harc svůj po statisících cvičili a duše lidské tou trenýrovkou v Čechách, ve Slízku, na Moravě i Horních Uhrách katovali a všechnu nešlechetnost při tom páchali. A z té příčiny nebezpečenství velikého si samotný maršálek na mě vzpomněl a glejtem osobním mě na královských hrad v Jemnici pod pohrůžkou ztráty hrdla neprodleně poslal. Jen v kvapu jsem se družiníky v Popicích rozloučil a na cestu ke hradu královu do města Jemnice jsem se bez meškání vydal. Však jen jednu noc jsem na hradě tom strávil, jen co nohám svým jsem po strastiplné cestě odpočinout dal, hned vyslán byl jsem do školy pro špehy královy, která se v Německém Brodě na řece Sázavě nacházela. Tu viděl jsem oficíry vysoko postavené, co rapíry měli zlacené a pinty nádherné jim až k zemi visely a pejchu všelijakou a suknice napremované, bez nichž by tuším bojovati nemohli. Však tu noc dvacátého prvního dne měsíce srpna, když vojska nepřátelská jako kobylky ze všech stran, matku vlast naši milou, šturmem vzali, ti oficíři ničehož netentýrovali, aby prý nepřítele mocného nedráždili. Však o tom psáno jinde mnoho a nechci tu nešlechetnost jejich po letech znovu opisováním oslavovat. Jenom tolik musím říci, že když jsem již druhý rok, coby špeh královský po zemích českých putoval, dostal jsem ve městě Rychnově zprávu od přítele z Ungerovy družiny, co na hradě v Mikulově zůstával, že v klášteře tamnějším opat Metoděj, potřebuje k ruce člověka znalého opisování listin a v kresbách vedut a iluminací všelikých důkladně zběhlého. Řemeslo špehounské se mi pro štrapáce dlouhé dávno přestalo zamlouvat. Na cestách neschůdných ve hvozdech Šumavy, zatoužil jsem velmi do toho kláštera alespoň na chvíli nahlédnout, neb nedaleko domova mého se nacházel. Však ještě mnoho vody jsem viděl v řece Labi, Vltavě i Sázavě odtéci, než na Moravu jsem se vrátit mohl.

Jak pána našeho nynějšího jsem opatem kláštera doporučil
Když na jih Moravy jsem se po letech z vojny navrátil, tam cesta má hned do města Mikulova vedla, kde k mému žalu klášter pobořený a vypálený jsem nalezl. I ptal jsem se po osudech mnichů řádu sv. Františka z Assisi a jejich druzích, co v pláštích s kápí pastýřů umbrijských po světě žebrajíce chodí. I radostnou odpověď mi dal jeden z pocestných, že opat Metoděj, řečený Kapucínek, žije v sousedství pohořelého kláštera v domě kanovnickém a v ten čas že v sakristii kostela sv. Anny zrovna jednání jakés má. Tam našel jsem opata růžovolícího, jenž ke jménu řeholnímu si ještě doktor Zemek, candidatus scientiarum, nechával připisovat. A hned mi ukazoval regály knih objemných, co nutno opsat nazejtří, a zda troufám si na tu práci. Když uvolil jsem se tu práci vykonat, poručil opat čeledínovi ve chlévě místo důkladně umést a v té prostoře nehostinné mi celu klášterní zřídil.
V té cele bez oken jsem třicet let věrně klášteru sloužil, při světle loučí knihy starobylé opisoval a také nově sepsané na světlo Boží dával. Když opatu Metodějovi již pětašedesát křížků věku jeho pomalu se přiblížilo, tu otec biskup rozhodl se opata nového jmenovat, co by klášter znovu vyzdvihl a lépe ho spravoval. Z příčiny té otec biskup povolal mě nehodného k sobě, abych mu radou při volbě nového opata byl nápomocen, neb za léta služby jsem dobře klášterní hospodaření znal a taky lid zbožný, co fortnou klášterní na návštěvy nejčastěji chodil a o život mnišský se zajímal. Otec biskup vlídně mě přijal, a když již pátý pohár vína doléval, projevil přání nezakryté, že mikulovský opat též musí vínu dobře rozumět.
Protože osud kláštera našeho ležel mi velmi na srdci, dlouze jsem přemýšlel, kdo vhodný pro tak zodpovědnou službu by v úvahu přichodit měl. Tu rozpomněl jsem se na přítele svého a nynějšího vládce našeho, co v pití sobě rovníka neměl. Byl postavy statné a mysli prchlivé. I v debatě věroučné zbraň svou měl vždy pohotově, že dle té vlastnosti mu někteří Korďák říkali, neb s mnohými na kordy skutečně byl. Však zpráv čerstvých o pobytu jeho již čas dlouhý jsem neslyšel. Kdys chodil po kraji jako bakalář potulný a učil dítka na školách venkovských. Myslím, že ve vsi Vrba a Kobylinec přebýval, než do hradu královny Konstancie ve městě Lumpenburgu se dostal, kde řadu let slovutnou akademii spravoval. To otec biskup uslyšev, rychle glejt sepsal a pečeť svoji biskupskou přivěsil s žádostí, abych já osobně vynašel přítele svého a v ústraní o tom opatském jmenování s ním promluvil.
Dlouhý čas jsem se bez užitku cesty své toulal krajem, než natrefil jsem v hlubokém hvozdu při březích řeky Dyje na uhlíře, co dýmem se dusil, jak uhlí v milíři pálil. Ten vypověděl, že míli v lese, na hájenství řečeném Kančí obora, s dcerou hajného nějaký bakalář s pověstí bijce žije. Hned vydal jsem se cestou, jak uhlíř mi ji předpověděl, až na hájovnu jsem u vody narazil. Tu jal jsem se na pevné dvéře hájovny tlouci. Po drahné chvíli přítel můj a pán náš nynější s hlavou obvázanou, jako bych teprvá včera ho v Popicích opustil, vítal mě u dveří. Tu dal jsem mu psaní otce biskupa a slovy svými kostrbatými mu biskupský záměr ozřejmil. Pán náš nynější uvítal tu zprávu, řka, že se mu zrovna hodí, neb se všemi v okolí se způsobem hrozným rozhádal, že projít ji však hlavou ještě několikrát musí, než se k tomu úřadu v klášteře uvolí.
S tou novinou jsem dospěl k otci biskupovi a cestou nejkratší zas nazpět do kláštera, kde opat Metoděj mě již za zběhlého pokládal. Když u zpovědi svaté jsem opatovi vše po pravdě vylíčil, jak biskup mě v tajné věci k sobě povolal, abych mu nového opata pomohl vyvolit, tu místo rozhřešení nadávek zlostných jsem od opata Metoděje dostal, jenž netajil se s úmyslem duši i tělo mé zahubit. Dlouhé tři týdny na mne křičel: "Jak opatem může se stát Korďák kdejaký, bez svěcení kněžského a slibů řeholních," a že "já jsem svatokrádežně pošpinil věci posvátné klášterní, když biskupa jsem podvedl a člověka nehodného do služby vznešené poručil". Marně jsem opatu svému vysvětloval, že osud kláštera je mi stejně drahý. Že přítel můj přínosem velikým může býti, neb ve vína pití je náramně zběhlý a rovněž o srdnatosti jeho jsem s nadšením hovořil, jak odvážně se ve sklepení u vsi Popice přesile postavil, že ubránit se může i bezbožným sultánovým satrapům. Leč výsledkem snažení mého přítele obhájit býval vždy hrozný výron opatovy zloby. V těch týdnech opat Metoděj v návalech vzteku vypil veškery zásoby vína mešního a v zlobě ustavičné na mě naléhal, abych za biskupem se opětně vydal a volbu tu špatnou mu zavčasu rozmluvil. Trval na svém, že není čas vhodný pro změnu opata, až doba příhodnější nadejde, že on sám, opat Metoděj, vhodného nástupce svého v ten úřad vybere. Avšak otec biskup již rukou dáním a smlouvou písemnou přítele mého opatem v Mikulově ustavil. Po kněžském svěcení přítel můj a pán náš nynější týhodne sliby řeholní přijal a o novém roce před nás již v rouše opatském předstoupil. Z opata Metoděje se tak řadový bratr náš stal a za krátký čas pro zlobu neustálou, co zdraví mu silně ujídala, do města Brna a za čas až do kláštera kanovníků řeholních v rakouském Klosterneuburgu přesídlil. Když bratr Metoděj z Mikulova odešel, žádal ode mne návštěvy časté, neb několik knih nových bylo potřeba ještě v rychlosti dopsati. Nemohu říci, že by snad při návštěvách mých se bratr Metoděj o chod kláštera v Mikulově čile zajímal. Jen semotam posteskl si, jaké bludy ohavné nový opat káže a jak změny mnohé v klášteře našem smích v ústraní brněnských bratří činí. Však ode mne ty zprávy neměl. Pomluvy zlé, rychle se šíří, to za všech časů platívalo a jistě i v budoucnu platívat bude.
Vskutku dlouho netrvalo, když o posměšcích se nový opat v Mikulově dozvěděl. Tu rozkatil se na mne zle přítel můj a pán náš nynější milý, jako bych to byl já, co o jeho schopnostech v pochybách hovoří. Tak jako kdysi opat Metoděj mi spílal, že přítel můj stal se jeho nástupcem, tak nový opat mě výčitkami zahrnoval, z příčiny té, že bratra Metoděje stále navštěvuji, jako bych si více vážil minulého, než tohoto života klášterního, který přemnohá zlepšení mně i bratřím nabízel. Tu vyčetl mi přítel milý i ten krb nový, který mi v kobce klášterní nechal postavit, že nepůjde to jinak, abych si dobrotu jeho lépe zapamatoval, musím ráno co ráno se slovy díků za teplo hřejivé za opatem přijít a děkovat, jak klášter náš dobře ten nový opat vede. Tak v poslušnosti pokorné chodil jsem po léta příteli opatovi za teplo v cele své klášterní i za vedení kláštera našeho den co den děkovat. Jak zrno mezi kameny mlýnskými býval jsem drcen v půtkách, které narůstaly mezi starým a novým opatem. A jeden každý z nich mne příčinou sporů jejich rád viděl, neb každého z nich jsem se uměl a musel zastati. Oni však oplátkou, hněvem svým nešetříce, nespravedlivě mě ubohého soudili. Když pejcha ta ješitná opatů našich už do nebes volala, rozhodl Bůh pán náš všemohoucí bratra Metoděje nemocí hroznou navštívit. Tu bratr Metoděj, ulehnuv na lože, jsa ochrnut po těle celém, tehdá ruce moje líbal, prosíce mne v slzách, bych ta příkoří všechna, co ve zlé vůli na mě spáchal, jemu pro milosrdenství Boží odpustil. V dojetí nad lítostí jeho upřímnou odpustil jsem bratru Metodějovi z křesťanské lásky i hříchy, co nikdáž neučinil. Tak u lože jeho věrně jsem stál, bratra ošetřoval a za felčary nejlepšími ho po Moravě v kočáře vozil. Však časem nemoc ta hrozná ustoupila a bratr Metoděj zas nabral sílu a chodit hůře, leč přece dobře mohl, že i do Říma ke svatému Otci papeži se vydal, kde také milostivé odpuštění sobě vyprosil. Jak roky od vyzdravení plynuly, bratr Metoděj na svá předsevzetí častěji zapomínal a poznovu s naším opatem a přítelem mým milým v nesváry vstupoval. Když oba pospolu se jednou kočárem na cestu do polského města Krakova a Poznaně vydali, aby tam důkazy o rejdech heretiků zdejších u knížat polských obstarali, pře jejich cestou dostoupila opětně starých vrcholů. Tu zasejc vyslechl jsem, jak ten či onen nešlechetnosti a rufiánství hrozné druhému s oumyslem nečistým páchal, že já jsem tomu vinen, jako bych s nimi po cestě v kočáře seděl. Patnácte let trvaly neshody tyto, než Bůh si bratra Metoděje na věčnost pozval. Pochovali jsme ho za účasti rakouských bratrů řeholních a lidu bezpočetného ve hrobce prelátů brněnských, kde ve svaté půdě konečně nalezl bratr Metoděj svůj klid. Dobré i zlé zanechal ve vzpomínkách bratří. Však nesuďme, abychom sami nebyli takto souzeni.
K přirozenosti lidské náleží být přikloněn více k horšímu. Tak i já nehodný, Bůh mi to odpusť, mnohé lapalie v žertu nechutném jsem příteli a pánu našemu nynějšímu oulisně způsobil. Skutky svými nerozvážnými opovážlivě zdraví i stav jeho vznešený často ohrozil. Pán a vládce náš nynější se ale vždy ze všech ouleků zakrátko zotavil, když hrubou silou své zlobě uzdu povolil, ničehož nedbaje, že pravda jinak si stojí. Však po letech už jenom v žertu vzpomínajíc, příhody všechny kdys úděsné zas pán náš v jiném světle vidí. Pak smích i veselí bujaré se z kláštera našeho k pohoršení pocestných do dálek nese, že až k benediktýnům rajhradským doléhá. Tu prosili mě mnozí bratři a sestry v klášteřích moravských, abych najmě ty ousměvné příhody přec jednou sepsal, aby též oni v celách svých povědomost měli, co pravdy jest v pověstech všech podivných, jenž z kláštera našeho se po okršku zemském bez ustání šíří. Jim říkám, snad jednou všechno zapíši, byť slohem neobratným, Bůh dá-li mi zdraví a čas ten pro psaní potřebný. To sebou se rozumí, že pán náš nynější a přítel milý také tou myšlenkou hořeti musí. Neb v mnohém ty příběhy žertovné na cti mu utrhují. Však říká se, že všechno zlé jest k čemusi dobré. Než těšme se tedy, že cosi dobrého jednou takové psaní přinese.

Pařez česko-sovětského přátelství
Toto je snad nejhezčí legenda, na které je spousta pravdy.
V zámeckém parku Lednice se nachází pařez česko-sovětského přátelství, a to hned u vchodu do areálu z velkého parkoviště. Pokud vejdete a podíváte se, vidíte napravo lípu a nalevo nic.
To dnešní nic byl původně dub, vysazený spolu s lípou okolo roku 1960 jak symboly česko - sovětského přátelství. Po okupaci v roce 1968 přijela do Lednice sovětská delegace, údajně na čele s Leonidasem Iljičem Brežněvem. V plánu byla návštěva těch dvou stromů, lípy a dubu, které měly sovětským hostům dokázat nerozborné česko - sovětské přátelství. Leč chyba lávky, v noci přede dnem,kdy měla delegace do parku jít, nějaký dobrák sčísnul dub tak, že z něj zůstal jen pařez o výšce cca 1 cm. Celý strom někam odvezl, ukryla a zlikvidoval. Po tomto zklamání hledala policie, StB, KGB, vojsko naše i ruské 14 dní toho hrdinu, který dub setnul. Prolezli co mohli v Lednici i okolí, vylepili vyhlášky s odměnou (reward) 20000 korun pro toho, kdo zdatného dřevorubce práskne. Nestalo se tak, žádný obyvatel Lednice se k takové špinavosti nesnížil, a tak pachatel zaslouženě zůstal utajen. A zůstává utajen dodnes, legenda říká, že to byl některý ze studentů Zahradnické fakulty.
O pravdivosti této historie se můžete přesvědčit na místě. Pokud vejdete do zámeckého areálu branou z Podivínské ulice (od velkého parkoviště) a si stoupnete na druhou stranu cesty proti lípě, je na tom místě měkká, travnatá půda. Jen na jednom vyšlapaném kousku zeminy si můžete šlápnout do tvrdého, a to je právě nizoučký zbytek pařezu česko-sovětského přátelství.
Nyní se snažím vypátrat hrdinu protisovětského odboje, který dub v noci sčísl a odklidil. Mám stopu, ale zatím jsem nebyl úspěšný. Autorem pařezu je údajně bývalý student Zahradnické fakulty v Lednici. Mohla by ho znát bývalá administrátorka fakulty. Neznám její jméno ani adresu, akorát jsem znal hospodu, do které v Lednici chodila - byla to takzvaná Centrálka. Byl jsem tam za ní asi 3 krát, vždy neúspěšně, asi se zrovna léčila z alkoholového opojení. Potíž je v tom, že tuto hospodu mezitím zbourali, na jejím místě vede nyní silnice - průtah na Valtice. Ale nevzdávám se, pátrám dál a doufám, že odměna 20000 Kč za dopadení dřevorubce, který dub skolil, ještě platí...

Řízený bankrot, aneb alkohol je dobrý přítel ale špatný pán, aneb o finanční politice středověkých rodů
V době prvních písemných zmínek o Mikulově, tedy na přelomu 12. a 13. století, zde vládli Sirotci (zvaní též Sirotkové, Waisové či Orphani). Byl to šlechtický rod německého původu. Mimo Mikulov ovládali též Valtice, Klentnici a Sirotčí hrádek nad Klentnicí. Liechtensteinové byli v 11. a 12. století v regionu pouze drobnými vlastníky. Sirotci na své panství zvali a přiváděli německé kolonisty. Dalo by se říci, že prováděli extenzivní hospodaření bez dostatečně zabezpečených zadních vrátek, což se jim nevyplatilo. Neměli přesně stanovena ani pravidla dělení majetku a dědění peněz a moci uvnitř rodu, ani rodovou hierarchii. Umožňovali, aby se majetek dědictvím, sňatky, prodejem atd. stále drobil. I stalo se, že na přelomu 12. a 13. století jeden z jejich hlavních představitelů propadl alkoholu, chtíči a karbanu, takže doslova propil, promiloval a prohrál větší část rodinného bohatství. Sirotci pak museli částečně prodat a částečně přenechat (čestné dluhy) Lednici Liechtensteinům a Mikulov Dirichtensteinům. Oba následné rody, jak Liechtensteinové, jak Dirichtensteinové, měly stanovenu přísnou fiskální politiku, uznávali přesná vnitrorodová pravidla stran dělení a dědění moci a majetku (vždy vládl jeden z nich), měli přesně stanovenu rodovou hierarchii i směrem do budoucna a hlavně znali, co to je řízený bankrot - vždy s důrazem na jejich hlavního vládce. Jakmile některý z nich zbankrotoval (propil, promiloval, prohrál apod. jeho část majetku), Liechtensteinové za něj sice dluhy čestně uhradili (na to se zpravidla složili), ale viník udělal bankrot, odešel do pastoušky, kde ho nechali dožít na šlechtickém životním minimu a v businessu si už ani neškrtl (měl u rodu finanční černou tečku do konce života). A tak díky těmto přísným a rozumným finančním zásadám přežil v Lednici rod Liechtensteinů a v Mikulově rod Dirichtensteinů po dobu více než osmi století a oba rody přivedly jak Lednici, tak Mikulov k nebývalému rozkvětu. Přítrž tomuto skvělému soukromému podnikání udělali až komunisté, kteří oba rody po konci 2. světové války bez náhrady vyvlastnili. Přitom Liechtensteinsko a Liechtensteinové zachovávali ve 2. světové válce vůči Němcům přísnou neutralitu (podobně jako Švýcaři).

Prafotr Moravan
Prafotr Morava přišel do našeho regionu v době stěhování národů, tedy cca v 6. století našeho letopočtu, a to společně se svým bratrancem, Praotcem Čechem. Prafotr Moravan vylezl na Pálavu, rozhlédl se, spokojeně prohlásil něco v tom smyslu, že v tomhle kraji, který oplývá vínem a chlebem, už zůstane. Hodlal tady pěstovat vinnou révu, dělat dobré vínko, pěstovat obilí a péci z něj moravský bochník. Práce na vinohradu, na lánech obilí a s dobytkem mu evidentně nesmrděla. Prafotr Moravan poslal Praotce Čecha dále na západ do Čech, aby mu nezavazel na vinohradu a neupíjel burčák a lahodný vinný mok. Praotec Čech svého bratrance poslechl, měl rád pivo a nikoli víno, vinohradům nerozuměl, byl líný okopávat, nechtěl se pachtit se střiháním vinic a mimo jiné se nechtěl s Prafotrem Moravanem dělit o území a statky, proto pokračoval na západ. Tam si našel horu podobnou Pálavě, která se jmenuje Říp, vylezl na ni a prohlásil něco o zemi "chmelem a strdím oplývající". Hodlal tedy vařit pivo a přikusovat k tomu strdí. Prafotr Moravan se mezitím usadil v Pálavských kopcích na Stolové hoře, dnes jsou tam vykopávky staroslověnského hradiště, které můžete navštívit. Vládní pobočku si Prafotr Moravan udělal v Brně na Špilasu (Špilberk). Moravané a Češi si tak trochu konkurují při výrobě alkoholických nápojů. Moravané se snaží dělat pivo z ječmene, Češi zase pěstovat víno v severních Čechách, tedy v oblasti blízké severnímu pólu. Mimoto se Moravané snaží míchat rum z tresti a Češi vařit slivovici z výtažku z byliny, zvané kontryhel. Ani jedněm to nejde nejlíp, prostě Moravané umějí vínko a slivovici, Češi umějí pivko a rum, měli by se toho držet a ctít heslo "ševče drž se kopyta". Jinak Moravané mají blíže k Němcům a Češi zase k Rusům, což v době okupací vyšlo skoro nastejno. Z blízkosti Moravanů a Němců vznikl jazyk Hantec. Z blízkosti Čechů a Rusů vznikla oblíbená písnička Karla Kryla "Běž domů Ivane".

Legenda o praotci Liechtensteinů
Praotec Liechtensteinů žil před mnoha stoletími. Byl chudý horník a celé dny doloval rudu v podzemních štolách. Byl člověk poctivý a pracovitý. Svou urputnou prací si však vydělal jen na skromné živobytí. Nikdy si nestěžoval, jenom doufal, že se mu povede lépe. Jednou kopal v podzemí, když tu se mu zjevila víla. Vzala horníka za ruku a dovedla ho na samý konec dávno opuštěné štoly. Jakmile se zastavila, řekla: "Zde kopej." a zmizela. Horník tedy nelenil a pustil se do díla. Sotva párkrát dopadl krompáč na tvrdou skálu, ulomil se z ní krásný kámen. Horník ho zvedl a kámen se mu v dlani rozsvítil jako tisíc hvězd. Byl to drahokam. Praotec Liechtensteinů chvilku stál s pokladem v ruce a přemýšlel, co s ním provede. Po krátkém zamyšlení usoudil, že drahokam odnese knížeti, kterému patří půda, kde kope. Vydal se na knížecí hrad, stanul před knížetem a předal mu poklad. Kníže byl potěšen horníkovou poctivostí, kámen mu vrátil a k tomu mu ještě přidal kus země, kde horník začal hospodařit jako svobodný pán. Podle drahého kamene si potom on i jeho potomci začali říkat páni z Liechtensteina (Licht-Stein).

Křesťanské lípy
U kostelíku při silnici z Lednice na Mikulov jsou zbytky lip, které tam zasadili Cyril (Konstantin) a Metoděj. Konstantin a Metoděj byli staroslovanští věrozvěstové, kteří přivedli na Moravu křesťanství.
Jedná se o romantické místo s krásnými výhledy do krajiny, dýchne tam na vás tajemná atmosféra minulosti a záhadna. Na místě můžete dnes vidět kostelík, zbytky dvou lip, které zasadili Cyril a Metoděj v době Velké Moravy a pás stromů cca 40 x 100 metrů pravděpodobně v lokalitě původního hradiště.
Z lip zbyly bohužel jen velké pařezy, ve stromech někdo založil požár a prakticky je zničil. Pařezy byly zachráněny místními dobrovolnými hasiči pod vedením jedné z místních legend, pana Rudy Kelči. Pařezy jsou nyní zabetonovány, aby nedošlo k jejich úplnému rozkladu či zničení.
Vyprávění o požáru stromů jsem slyšel osobně od pana Rudy Kelči. Ovšem, upřímně, čert tomu věř. Jak všichni víme, za bolševika byli požárníci. A tak, jak je úkolem zámečníků dělat zámky, úkolem požárníků mohlo být dělat požáry, nikoli je hasit. To až teďka po "Velké sametové", máme zpátky hasiče.

Tour de France
Su starý tulák, léta sa túlám po Moravě, hlavně po Lednicko-valtickém areálu a Pálavě. Legendární jsou moje "Tour de France".
To se takhle asi okolo poledne přijede do Mikulova, dají se dvě pivka a pokocháte se pohledem na mikulovský zámek a Svatý Kopeček (bílé skály, Křížová cesta, kostel, kaple).
Poté se přes Svatý kopeček (nespadněte do lomu) odeberete na farmu Hlavenka, nasednete na koně a projedete se po kopcích Dolní Moravy. Zajímavý je například Liščí kopec, který je zmíněn v jedné trampské písničce. Užijete si nejkrásnější pohled na svět ze hřbetu koně, na kopce, vinohrady a rybníky (největší moravský rybník Nesyt).
Po skončení jízdy je dalším zastavením posezení pod lipami v Sedlci, kde příjemně plyne čas při pivu, rumech a případně lidových písničkách až do půlnoci.
O půlnoci to vezmete cestou údolím k Nesyty, kde je krásný palouček a zátoka, lákající ke koupání při měsíčku.
Po osvěžující koupeli přejdete přes hlohovecké kopce do Lednice, provází Vás Velký vůz. Do Lednice se dostanete asi ve dvě v noci, právě včas, abyste si mohli užít hodinku před zavíračkou na baru místního podniku "Veranda".
Na závěr si dáte příjemnou procházku lednickým parkem a lužními lesy. Užijete si tajuplnou atmosféru, provázejí Vás sochy lva a vlky, jakožto i mlhy na blatech.
Do Břeclavi dorazíte nad ránem, koupíte na cestu jedno lahvové dobře vychlazené a do Brna se vrátíte okolo sedmé hodiny.

Karel Martiš
Toto je pravdivá story o životě a smrti, sebevraždě a šťastném konci.
Karel Martiš z Milovic je jedním z nejlepších lidových hudebníků současnosti. Je to renesanční člověk, primáš, houslista, zpěvák, skladatel a folklórista.
Dlouhá léta byl primášem Ondráše, legendárního moravského souboru písní a tanců. S lidovou hudbou projel celý svět, hrál na letadlové lodi, arabským šejkům v poušti a rak podobně. Asi před rokem se mu začaly dělat na rukou v zápěstí a mezi prsty výrůstky. Žádné léčení nepomáhalo, operace a následná sádra na rukou byla na nic. Nemohl hrát na své milované housle, ztratil se mu smysl života, pil jak Dán (list rumu denně), silně uvažoval o sebevraždě (narazit s autem do stromu).
Zkolaboval u lékaře v Mikulově, sanitkou jej převezli do nemocnice Břeclav, kde s ním nezacházelo zrovna nejlépe. Přikurtovali jej na lůžko, nedali mu 5 dní jíst a pít. Dokonce sestřičky když mu dávaly plasmu si povídaly "aby ho to hodně bolelo". Dvakrát jim v pyžamu utekl, poprvé po lešení, podruhé rozbil hasičákem skleněné dveře. V obou případech jej policie dopadla a přivedla zpět do nemocnice. Stále chtěl do své domovské nemocnice - Vojenské nemocnice v Brně. Jeho žádosti a prosby lékaři v Břeclavi ignorovali, dokonce mu primářka tamního oddělení nabízela transplantaci jater (!). Nakonec jej nechali odvézt do blázince v Kroměříži, kde lékaři zjistili, že je naprosto normální a odtransportovali jej do nemocnice v Brně - Bohunicích.
A tady začíná obrat. Rozumný primář oddělení v Bohunicích jej konečně nechal převézt do Vojenské nemocnice v Brně. Ale ať se tady lékaři snažili jak se snažili, opět nic nepomáhalo, nadále nad ním jen kroutili hlavou. Ale někoho v této nemocnici napadlo, zavolat na konzultaci primářku z Vojenské nemocnice v Praze - Střešovicích. A ta po důkladném vyšetření zjistila, že se jedná o prachsprostý streptokokový zánět. Pak stačilo půlroční léčení (antibiotika, infuse, dieta a nepití). A zázrak se stal, Karel je vyléčen, v plné životní síle. Zažil jsem jeho návrat při vystoupení cimbálové hudby a mohu Vám říct, že to byl zážitek, vidět a slyšet, s jakou radostí pro lidi hraje a zpívá.
Tato legenda ale přece jen nemá šťastný konec. V důsledku těžké nemoci, kterou Karel prodělal, byl jeho organismus hodně poškozen. Karel zemřel 15.1.2009 ve věku pouhých 38 let. Moc toho pro moravskou muziku udělal, ale jeho práce zůstala nedokončena. Čest jeho památce.

Čachtická paní
Čachtická paní - Alžběta Báthoryová byla údajně milenkou či tajnou manželkou Karla z Liechtensteina, který byl místodržitelem Království Českého a neblaze proslul jakožto předseda zvláštního soudu, svolaného na příkaz císaře Ferdinanda II. po Bitvě na Bílé hoře a jakožto velitel kruté popravy 27 českých pánů na Staroměstském náměstí v Praze dne 21. června 1621. Po popravě si přišel na své při zabavování šlechtických majetků v Čechách a na Moravě. Jak vidno, Karel z Liechtensteina se věnoval spíše ekonomice a politice, bral to nejen jako džob ale i jako hobby, svoji ženu zanedbával a moc k ní na Slovensko na Čachtický hrad nejezdil. Proto se Čachtická paní věnovala lásce se služebnictvem a podanými, a její neuspokojená nenasytnost se nakonec zvrhla tak, že nechávala své milence a milenky, případně další mladé lidi, zabíjet a koupala v jejich krvi, aby omládla. Nakonec byla zazděna na Čachtické hradu, kde v osamění stezkem zemřela. Jak Karel z Liechtensteina tak Alžběta Báthoryová si tedy libovali v krutosti, prováděné na cizích lidech. Podle nepotvrzené fámy byla dokonce Alžběta Báthoryová poradkyní při popravě na Staroměstském náměstí a připravovala její scénář. To ale těžko může být pravda, protože podle hodnověrných historických pramenů Alžběta zemřela o sedm let dříve - ledaže by Karlovi z Liechtensteina radil její duch (její hrob se dodnes nenašel). Slovenský pan režisér Jakubisko nyní točí o Čachtické paní film, kde ji líčí daleko pozitivněji, ale čert věř filmařům, oni si vždycky něco přikrášlí, aby se na film dalo koukat.

Moravský národ
Moravané jakožto národ samozřejmě existují, liší se například od Čechů v řadě rysů, jsou relativně usedlí, dobrosrdeční, pohostinní (čímž samozřejmě nechci říci, že by Češi nebyli přátelští), Moravané jsou svázání s krajinou, mají svébytnou kulturu, jazyk (Hantec), různá nářečí (lišící se čím dále tím více směrem k Moravsko-slovenskému pomezí, víno (vinohrady, vinné sklepy a pergoly), vlastní hudbu (písničky, tanec). Krátce se dá říci, že Čechové vaří skvělé pivo, Moravané pěstují a připravují skvělé víno, v Čechách je lidová zábava spíše o dechovce v durové tónině nebo o moderních hudebních trendech, lidové tance v Čechách jsou víceméně skočné (polka, valčík). Na Moravě je to více o tradici, cimbálu a houslích, pomalejších táhlých písničkách v molové tónině, moravská písnička je zpravidla čistá jako vínko a táhne se jako med, k nejznámějším tancům patří verbuňk nebo hošije. Pokud přejdeme k businessu, pak Čechy jsou více o průmyslu, Morava je více o zemědělství.

Moravský národ a jazyk
Po Velké sametové revoluci se vedou čestné spory ohledně toho, zda jsou Moravané národ. Každý národ je dán systémem hodnot, jakými jsou vlastní území, historie, kultura, jazyk atd. Jsme přesvědčeni, že všechna tato kriteria Moravané splňují. Ne nadarmo se při prvním sčítání lidu po Velké sametové revoluci přihlásilo k moravskému národu přes 1 milion Moravanů. A Moravané se podstatně liší od Čechů. Jsou klidnější, pijí spíše vínko než pivo, navštěvují spíše vinné sklípky než pivnice, zpívají spíše při houslích a cimbálu než při trumpetě a dudách. A hlavně, Moravané mluví jiným jazykem než Češi, viz například typické moravské nářečí Hantec, kterému Češi ani při nejlepší vůli nerozumí. A schválně si poslechněte moravskou dcerku, když mluví měkkým, sladkým, moravským jazykem.
Zde bychom rádi uvedli dva argumenty ve prospěch moravského národa, které dokazují existenci moravského jazyka.
První argument je historický. Praotec Čech, od kterého odvozují svůj původ Čechové, zcela jistě mluvil česky. Praotec Germán, od kterého odvozují svůj původ Němci, mluvil zcela jistě německy (german, deutsch). Ale Moravané v četných písničkách odvozují svůj původ spíše od Maměnky Moravěnky. Bylo by nelogické, kdyby maměnka mluvila jiným jazykem, než jak se jmenuje. Z jakého důvodu by tedy Maměnka Moravěnka měla mluvit česky? Z žádného, je to Maměnka Moravěnka a nikoli Maměnka Čecheňka (!). Maměnka Moravěnka proto zcela jistě nemluvila česky, ale mluvila moravsky, proto také Moravané nemluví česky ale moravsky, a tím je existence jazyka moravského dokázána.
Druhý argument ve prospěch moravského jazyka je ryze vědecký a týká se toho, co se anglicky nazývá "spell checking", a co se dá přeložit jako "kontrola gramatiky". Pokud píšete texty na počítači, například v textovém editoru Word od Microsoftu či v podobném textovém editoru, můžete si spustit část programu, která se nazývá "spell checker", a která vám automaticky zkontroluje gramatiku, především slova. Ale ouvej, když autor těchto řádků dal dohromady zpěvník moravských písniček, a pustil na něj český "spell checker", tento program se vůbec, ale vůbec, nechytal a vyhazoval jedno slovo za druhým, jakožto špatné či v českém jazyce se nevyskytující. Protože texty písniček jsou psány v ryzí moravštině, a protože na ně český "spell checker" nefunguje, je také tímto nade vší pochybnost prokázáno, že jazyk moravský existuje a liší se od jazyka českého.
Viz též písnička Ivana Mládka "Moraváci".

Hantec
Jazyk Hantec vznikl na Moravě při mísení Moravanů s Němci. Němce k nám na Moravu zval od 11. století našeho letopočtu rod Sirotků, který sídlil v Mikulově, a to za účelem, aby se Němci od Moravanů přiučili řemesla a zemědělství. Němci se učili dobře, zvlášť pěstovat a vyrábět vínko, viz Ryzlink rýnský a Ryzlink vlašský. Naopak Němci si s sebou na Moravu přinesli oblíbený vlašský salát, který prodávali po mnoho set let v hospodě Padowetz, naproti brněnskému nádraží. Můžeme jen doufat, že se brněnské nádraží nebude stěhovat a že tradice brněnského štadtlu (centra města) vydrží. V současné době se v Hantecu mluví především v Brně a okolí (cca 400 tisíc obyvatel). Slovník Hantecu má cca 1700 slov (šalina, prýgl, soncna, hicna, škopek, Špilák...), Jsou v něm napsána mnohá literární a hudební díla.
Viz též WWW adresa Hantec.

Pálavské vrchy a moře
Pálavské vrchy jsou nejvýchodnějším a nejjižnějším výběžkem Karpat, zasahují až do Rakouska. Byly po mnoho milionů let pod vodou, v oblasti se nacházelo moře, hluboké až 70 metrů. Stopy po mořské erozi jsou viditelné na skalách na západní straně Pálavských vrchů, specielně dříve nádherná Martinka je již značně omšelá (pány, kteří mají nějakou Martinku za přítelkyni, upozorňuji že se jedná o skálu a vaší Martinkou zcela jistě nemá tato omšelost nic společného).

Spící ještěr
Pálavské vrchy jsou obrovský spící prehistorický ještěr - Dinosaurus Palavius, ležící směrem od severovýchodu na jihozápad. Ještěr se dívá směrem k modrým vrcholkům Karpat, na hlavě má korunku, tvořenou skalami a Dívčím hradem. Rozsáhlé tělo je tvořeno vrchem Děvín, ocas představuje Stolová hora. Pokud žijí lidé pod Pálavou v míru s přírodou ještěr hluboce spí. Pokud lidé začnou přírodu ničit, ještěr se probudí a zjedná nápravu. Toho by se měli bát hlavně lidé, především komunisté, kteří postavili kontroverzní třetí Novomlýnskou nádrž, zatopili tím velkou část tamnějšího nádherného lužního lesa a způsobili vodní strádání dalším částem lužního lesa. Počkejte pánové, ještěr si pro vás přijde (!).

Spící obři
V Pálavských kopcích spí pět obrů. Břicha těchto obrů tvoří Děvín, Pálava, Stolová hora, Turold a Svatý kopeček. O jeskyních na Turoldu se říká, že jsou to střeva tohoto obra. V létě roku 2007 došlo k propadu v jeskyních a byly odkryty nové prostory. Jeskynní systém sahá až pod zámek Mikulov.

Stoupání
Pálavské vrchy tvoří pět hlavních vrcholů: Děvín, Obora, Pálava, Stolová hora, Svatý kopeček. Nejvyšší vrchol je Děvín, nádherný vápencový hřeben vysoký 550 metrů nad mořem. Pokud půjdete nahoru cestou od Novomlýnských jezer, docela se nastoupáte, neboť řeka Dyje má zde nadmořskou výšku 163 metrů nad mořem, takže překonáte výškový rozdíl cca 400 metrů. Z Pálavy je krásný výhled do celého kraje, dohlédnout lze na Karpaty a při dobré viditelnosti až do Alp.

Protidešťový štít
Pálavské vrchy jsou vápencové pohoří. Vlivem slunečních paprsků se nahřívají a zahřívají vzduch nad nimi. Jak je známo, teplý vzduch stoupá a vytvoří tak jakýsi štít, o který se většinou oblačnost ze západu rozrazí. Proto je v Lednici převážně slunečné počasí a málo tam prší. Většinu vláhy zde dostáváme z východu, od našeho ruského bratra, který nám alespoň tímto způsobem kompenzuje nadílku tanků, kterou k nám poslal roku 1968.

Hrady na Pálavě
Pálavské vrchy nesou 5 hradů - převážně zřícenin. Jsou to Dívčí hrad (Děvičky), Nový hrad, Sirotčí hrádek, Turold a Kozí hrádek. Jedná se o zříceniny sídelních nebo strážních hradů, které byly poničeny hlavně v době třicetileté války. Kromě toho je na Pálavě jeden zbytek kostela a jedno bývalé sídlo poustevníka (nalevo nahoře od silnice Perná-Klentnice).

Stolová hora
Stolová hora je klasická stolová hora s plochým vrcholem. Vznikla sopečnou činností a následnou erozí. Nyní zde již sopečná činnost nehrozí, zemětřesení se koná maximálně jednou, dvakrát, třikrát do týdne. V takovém případě se turistům doporučuje nevolit útěk stylem Metelescu-Blescu po úbočí, ale zůstat klidně stát na návrší. Nic se nestane, propad hrozí maximálně do některého z četných vinných sklípků a tam se dá adrenalin docela dobře rozpustit v lahodném moravském vínku, což je zcela jistě přijatelný následek zemětřesení. Podobné hory najdeme například v Kapském městě či Peru. Na vrcholu bylo v mladší době bronzové (cca 1500 - 1300 před naším letopočtem) opevněné sídliště. Později zde bylo sídliště staroslověnské, které založil Prafotr Moravan. Stolová hora se nazývá také Tabulová hora.

Stolová hora - ohniště
Stolová hora má stejně jako celá Pálava vápencový základ. Nahoře se nachází řada míst s výrazně černým povrchem. Dle legendy jsou to zbytky ohnišť starých Moravanů (možná Slovanů), kteří zde měli sídliště.

Borovice Vejmutovka
Liechtensteinové podnikali četné výpravy na cizí kontinenty, hlavně do Ameriky, ale také do Asie a Afriky. Cílem bylo získávat semena a exotické vzrostlé stromy pro zámecký park v Lednici. Lodí se dovážely i velice mohutné stromy, které se zasazovali dle plánů zahradních architektů na příslušná místa v parku. Jednu takovou výpravu do Ameriky vedl šlechtic Vejmuta, který odtud přivezl jako první do Evropy jeden druh borovice, která se nyní na jeho počest nazývá "Borovice Vejmutovka". V původním domově, a Kanadě, a také ve Spojených státech se tato borovice nazývá "velvet pine-tree", v překladu "sametová borovice". Tento název je odvozen od sametového vzhledu i charakteru jehličí této borovice. Název je čistě přírodní, nemá naštěstí nic společného s naší "Velkou sametovou revolucí". Budování parku, trvající 8 století, dovážení vzácných stromů a dřevin, jakožto i mnoho dalších činů ukazuje pozitivní vztah šlechtického rodu Liechtensteinů k přírodě. Priority rodu Liechtensteinů byly: příroda, ekonomika, politika. Je takřka neuvěřitelné, jak generace po generaci Liechtensteinů dokázala přidat kamínek do celkové mozaiky parku, přičemž si byla vědoma, že park nedokončí a tedy ani neuvidí hotový nejen příslušná generace, ale ani jejich děti a děti jejich dětí. 800 let, krok za krokem...

Ovce "Melina"
Druh ovce "Melina" se po mnoho století pěstoval a pěstuje ve Španělsku. patřila a patří ke španělskému historickému dědictví, k historickým pokladům této země. Dlouhou dobu byl zakázán export tohoto druhu ovce ze Španělska, a to pod trestem smrti. Tento zákaz a trest byl zrušen v roce 1873. Ovšem tento druh ovce se na Liechtensteinském panství, v Ovčárně v Lednickém parku choval prokazatelně již od roku 1811. Zda a jak se Liechtensteinům podařilo ovci ze Španělska propašovat, nebo ji koupili již propašovanou, se neví. Faktem je, že nikdo z tohoto šlechtického rodu nebyl za pašování potrestán a Španělsko nikdy nevzneslo oficiální požadavek a potrestání někoho z rodu Liechtensteinů v této souvislosti.

Salety
V lednicko-valtickém areálu je 37 saletů, architektonických památek. Všechny jsou v pěším dosahu několika km od Lednice, k většině se dostanete na kole, k části autem, kočárem nebo lodí.

Zajímavosti ohledně Světového dědictví UNESCO
První zapsaná památka byly ekvádorské ostrovy Galapágy. Časově poslední zapsaná památka je Minaret Jam v Afghánistánu. První mezinárodní projekt na ochranu světového dědictví bylo v Egyptě přenesení kláštera Abu Simbel z oblasti, která byla postupně zatopena Nilskou přehradou, do suchých míst.Nejdelší kampaň na záchranu památek byla v Benátkách pro záchranu památek, zaplavovaných pomalu mořem. Tato kampaň začala v roce 1966 a skončila v roce 1993. 33 míst světového dědictví je ohroženo, většina z nich se nachází v Africe. První místo, které se dostalo ze seznamu ohrožených památek UNESCO byl Djoujd - Národní Ptačí Rezervace v Senegalu poté, co tam byla zajištěna lepší regulace vody. Rozpočet centra pro větové dědictví činí cca 4 miliony dolarů ročně.

Moravský špaček
Jak možná víte z televize, špačci se na jižní Moravě, a tudíž i v Lednici a okolí přemnožili. Nemají přirozené nepřátele, predátora (sokola, jestřába či káně) abys u nás expedicí ochranářů pohledal, jsou jich tisícihlavá hejna, navíc jsou ze zákona chráněni. Takže vinařům nezbývá, než se legálně bránit, což se v praxi zpravidla děje různými odstrašujícími zvuky (melodie rvoucí za uši, střílení z pušky pánubohu do oken, přehrávání střílení z děla...). Zkoušely se též ochranné sítě nad vinohrady,leč s nevalným účinkem, Tady je story. V Austrálii úspěšně hráni vinohrady před špačky s použitím bílých ochranných sítí, které natáhnou nad vinohrady. Australští špačci se prostě bílých sítí bojí, takto krytým vinohradům se vyhýbají a je pokoj, vsjo jasno. Zkoušelo se to i na Moravě, ovšem Moravský špaček není žádný Australský špaček, prostě je to koumák. Vzápětí po natažení sítí Moravský špaček přišel nato, že bílá či nebílá síť, všechno jedno, žádná mu neublíží, A tak celé hejno, třeba 5000 kusů napochoduje ze strany pod síť. A poté, aby to měli pohodlnější, uplatní pod sítí sklizňovou dělbu práce. Rozdělí se na dvě poloviny, na trhače a jedlíky. Trhači mírně poposkočí či popolétnou, vrhnou se na hrozny, otrhávají pomocí pařátů vinné kuličky a házejí je jedlíkům na zem. Jedlíci na zemi v pohodě vinné kuličky sbírají a debužírují. Až se trhači unaví a jedlíci najedí, tak se obě poloviny vymění, z trhačů se stanou jedlíci a z jedlíků trhači. Tak se nasytí i druhá polovina. Poté celé hejno spokojeně odpochoduje do volné přírody užít si na stromech odpolední siestu a strávit vínko, aby se posléze mohlo pokrčovat v degustaci... Odpozorováno, prostě Moravský špaček má za ušima a není to žádné australské béčko.

Templářské vinné sklepy v Čejkovicích
Sklepní chodba z areálu vinných sklepů do nedaleké tvrze v Čejkovicích na Hodonínsku je podle odborníků nejstarší částí Templářských vinných sklepů. Byla provedena uhlíková zkouška, aby se zjistilo stáří podzemí. Výsledkem zkoušky bylo, že chodba ze sklepů do templářské tvrze skutečně pochází ze třináctého století. Důkazem je zdivo ze třináctého století, tedy stejného stáří, jako bylo použito až na 2,5 metru silné zdi věže v sousední pevnosti. Pověsti vypovídají, že z centra rytířského řádu vedlo několik podzemních chodeb do blízkého i vzdáleného okolí. Podle legendy dokonce jedna směřovala až do slovenské Skalice. V okolí Čejkovic byly v minulosti nalezeny stopy po zasypaných podzemních prostorách. Dvě podzemní chodby v sedm kilometrů vzdálených Dolních Bojanovicích již zkoumají tamní nadšenci. Jsou přesvědčeni, že jedna z nich vede právě do tvrze v Čejkovicích. Vinaři dnes nejstarší část více než šest set metrů dlouhého komplexu podzemních chodeb a skladů v Čejkovicích využívají výlučně jako archiv nejvzácnějších vín. V podzemní spojnici s templářskou tvrzí mají čtyřiadvacet boxů na jejich uskladnění. Na chodbu navazují další rozsáhlá sklepení s kapacitou asi milión litrů vína, jejichž dominantou je obří dřevěný sud s objemem 20 450 litrů. Templářská tvrz je dominantou Čejkovic. Je více než 750 let stará. Řád templářských rytířů se v obci usadil podle některých pramenů v roce 1232, jiné zdroje datují příchod rytířů rokem 1248. Nejvýznamnější osobností z historie působení řádu v obci byl Ekko, který na přelomu třináctého a čtrnáctého století zastával funkci zemského komtura templářského řádu pro Moravu, část Čech a Rakouska. S rytíři souvisí rozvoj vinařství v regionu, víno používali také k sakrálním účelům. Proto v obci vytvořili první sklepení. O sto let tak v pěstování vína předběhli krále Karla IV., který podpořil vinařství v Čechách.

Znojmo - název města
Znojmo je jedno z výkladově nejobtížnějších jmen českého toponymického bohatství. Není doloženo ani v Čechách, ani na Slovensku. V první zmínce o městě z roku 1046 (falzum z 12.stol.) se jméno uvádí jako Znoiem, ve zmínce z roku 1100 jako Znoyem - jméno mělo mužský rod. Jméno bylo vykládáno z germáštiny (Ginahaima "místo u strže"), z kelštiny, z ilyrštiny i ze slovanštiny (k znoj "žár", pak by mohlo jít o významovou paralelu ke jménu Pálava k pálit pro Pavlovské vrchy; nebo k znoj "hnis" jako název pro řeku s blátivou, líně tekoucí vodou). Dosud však nebyl nalezen výklad, který by plně uspokojoval. Něm. podoba Znaim musela vzniknout na základě české předlohy, neboť "a" ukazuje na původní "o" a to bylo české. Zdá se tedy, že Znojmo bylo prastarým kulturním místem - srovnejte posvátné místo Zizi na Hradčanech nebo Zarowia v Olomouci. Podle staré pověsti stávala v místech hradu v téměř pusté krajině vysoká věž obývaná loupežníky. Její vchod byl vysoko nad zemí, kde lapkové museli při návratu z kořistných výprav vyslovit smluvené heslo, aby jim jejich druzi spustili provazový žebřík. Odpověď zněla "mi to známo", nebo jen "známo", z čehož se prý časem vyvinulo "Znojmo".

Bzenec - Byzance
Historie Bzence sahá až do předhistorických dob, o čemž svědčí nálezy kamenných mlatů a popelnic v katastru města. Podle pověsti přinesli jméno Bzenec bratři Cyril a Metoděj, krajina jim prý připomínala dalekou Byzanc. V nejstarších, latinsky a německy psaných listinách, se tehdejší osada nazývá Bisenc. V dobách velkomoravských byl prý Bzenec důležitým místem, podle kronikáře Dětmara byl po zániku Velehradu určitou dobu hlavou Moravy. Později Přemyslovci učinili sídlem úřadů Brno a Olomouc. Koncem 12. století postavila přemyslovská knížata na kopci nad městem hrad, který měl chránit prastarou obchodní cestu, jež okolím Bzence procházela již od římských dob, jak o tom svědčí četné nálezy římských mincí. Vrch nad městem se dodnes nazývá Starý hrad, i když samotný hrad byl zbořen pravděpodobně Janem Žižkou roku 1423. Přesný záznam o zboření neexistuje, pozdější kroniky se o hradu zmiňují již jen jako o zřícenině. Roku 1703 byla na místě hradu postavena kaple, osud jí však příliš nepřál, v roce 1731 vyhořela po zásahu bleskem. Opravena byla v roce 1852, v roce 1915 však znovu vyhořela od blesku. Definitivně byla kaple zničena německými vojsky za těžkých bojů v okolí Bzence na konci 2. světové války. Dnes se nad městem tyčí pouze její trosky.

Vinný sklep Jordán
Klasický rodinný vinný sklep v Lednici je starý 257 let, byl kopán a stavěn 50 let před Napoleonem. Nejprve byly vykopány jámy po obvodu budoucího sklepa. Do těchto jam byly postaveny obvodové zdi. Na zdi a hlínu byl shora postaven klenutý strop. Nakonec byla vykopána hlína z místnosti pod stropem. Sklep stavěli 3 zedníci. Na stropě je vidět, jak jim šly štráfy cihel šejdrem poté, co si vždy během dne dali "po kalíšku". Na rozdíl od jiných vinných sklepů mé tento sklep dva průduchy, kterými sklep dýchá (pod vlivem kalíšků zedníci asi zapomněli, že udělali první průduch, a "pro jistotu" udělali ještě jeden). Již 47 let zde dělá vínko lednická vinařská legenda - pan Vinař Jordán (přezdívaný pro bodrý jazyk též Vinař Palivec), hrozny jsou z vlastního vinohradu o rozloze 1 ha, 12 odrůd, průběžná výběrová sklizeň hroznů dle podmínek a zralosti (žádná vinná holoseč), ruční výroba (presování, slévání, kvašení), žádné automaty ani řízené kvašení (vše se řídí citem pana Vinaře), výhradně kvalitní vína (jakostní odrůdová a známková, pozdní sběr, výběr z hroznů, archivní), žádné patoky, druháky, směsky, krabicová či stolní vína, po prvním presování se hrozno vyhazuje, klasické sudy a velké skleněná nádoby, žádné velkokapacitní tanky, pan Vinař Vás osobně vezme do historického sklepa, podá výklad, vezme koštýř, dá Vám ochutnat a vybrat, následuje nahoře krásné posezení pod pergolou (kvetoucí květiny, výborná akustika), lidové písničky (Morava, cimbál,housle). V současné době byl historický sklep bohužel zbořen a na jeho místě postaven sklep moderní, pan Vinař Palivec zůstává. V objektu Penzion Jordán se nachází další vinný sklep pro 50 lidí pro posezení v zimě, rodinné, skupinové, firemní a společenské akce, celý velký sklep byl vykopán ručně panem Jordánem mladším v rekordním čase se zápisem do české Guinnessovy knihy rekordů.

Chráněná oblast a podoblasti
Celá chráněná oblast na jihu jižní Moravy měří cca 30 km2. Je to přibližně obdélník o rozměrech 30 x 10 km. Souhrnně se toto území nazývá Dolní Morava a je to biosférická rezervace UNESCO. Skládá se z Pálavy (Pálavských vrchů), Lednicko-valtického areálu a Břeclavska. Pálava je Chráněnou krajinnou oblastí (CHKO) České republiky. Lednicko-valtický areál patří do Světového dědictví UNESCO a je zapsán v Seznamu světového dědictví UNESCO pod heslem "kulturní krajina". Chráněné území na Břeclavsku tvoří především lužní lesy a soutok řek Moravy a Dyje. V oblasti jsou ale dále desítky menších rezervací, přírodních památek a chráněných území s neopakovatelnou atmosférou, která na vás dýchne klidem, krásou i pohostinností. Jsou to například Kančí obora, Nesyt, Liščí vrch a mnohé další. Jen na území CHKO Pálava se jedná o tato maloplošná zvláště chráněná území: 4 národní přírodní rezervace, 1 národní přírodní památka, 5 přírodních rezervací, 4 přírodní památky; v oblasti Dolní Moravy a v okolí jsou to dále národní přírodní památky Cahnov - Soutok, Lednické rybníky, Krumlovsko-rokytenské slepence, Pouzdřanská step - Kolby, Ranšpurk, Větrníky, Dunajovické kopce, Miroslavské kopce, Malhotky, Na Adamcích, Pastvisko a Randezvous.

Světová nej- Lednicko-valtického areálu
Lednicko-valtický areál se rozkládá se na ploše zhruba 200 km2 a je považován za nejrozsáhlejší člověkem vymodelované území v Evropě a pravděpodobně i na celé planetě.
Palmový skleník z poloviny 19. století je nejstarší stavbou tohoto druhu v Evropě.
Minaret - romantická stavba je výjimečnou stavbou tohoto charakteru v Evropě a se svými téměř 60 metry patří na kontinentu mezi nejvyšší.
Ve valtickém Klášteře Milosrdných bratří, založeném v roce 1664, byla jedna z nejstarších nemocnic na území našeho státu a v letech 1782 – 54 i známé chirurgické učiliště.
Křížový sklep ve Valticích patří k největším vinným sklepům v ČR. Jeho půdorys má tvar kříže s rameny o délce 90 a 136 m. Vejde se do něj 1 milion litrů vína.
Na Mušově, severně od hráze Horní Novomlýnské nádrže na návrší poblíž silnice byly objeveny pozůstatky opevnění římské vojenské stanice, jediné na Moravě, vybudované zřejmě za císaře Marka Aurelia v letech 10-166 našeho letopočtu a osídlené X. římskou legií. Byla nejseverněji položeným římským kastelem ve středním Podunají, předsunutou pohraniční pevností na území germánských Kvádů. Legie na Mušově byla odnoží římské legie v Trenčíně, po které se zachoval známý nápis, tesaný v trenčínské skále. Nyní je tento nápis k vidění v atriu jednoho z trenčínských hotelů.

Písnička "Ta mutěnská silnica"
Tato krásná moravská písnička má následující text:
"Ta mutěnská silnica, je velice úzká,
jak po ní mašíruje, pěchota francúská, ej, pěchota francúská.
To nebyli Francúzi, aj to byli Rusi,
oni leťá do Uher, jak divoké husy, ej, jak divoké husy."
Písnička připomíná události okolo Bitvy u Slavkova (Bitva tří císařů), která se konala dne 2. 12. 1805 a ve které Francouzi (Napoleon) zvítězili nad Rusy a Rakušany. Francouzská vojska ale přišla do Slavkova od přibližně západu a Mutěnice leží od Slavkova přibližně na východ. Proč se tedy zpívá, že po mutěnské silnici mašíruje francouzská pěchota, když tam de facto nemašírovala? Příčina je v tom, že písnička nepopisuje situaci před bitvou, ale až po bitvě. Rusové prohráli a v rychlosti ustupovali přibližně směrem na východ, tedy mašírovali ("letěli") tudy do Uher.

Hospodský z Milovic
Dne 30.12.2007 v noci si hospodský z Milovic rozšaloval hospodu.
Hospodu měl v pronájmu, možná se pohádal s majitelem, možná mu ruplo v kouli, v každém případě se ožral, asi ve 3 ráno si vypújčil od súsedú sekyru a hospodu poctivě "srovnal se zemí". Nálevní pult, stoly, židle, kulečníkový stůl, dřevěné obložení stěn, pisoáry, masivní dřevěné dveře, to vše mu v amoku padlo za oběť.
Ráno idú chlapi z Milovic na jedno a kúkajú jako blázni: dveře nikde a vnitřek hospody - škoda povídat.
Naštěstí se hospodský nedostal do sousedního kulturního sálu a do nahrávacího studia Karla Martiše, mohlo být hůř.
PS:
Milovice jsou klidná obec na Jižní Moravě pod Pálavou. Náměstí, kostel, (bývalá) hospoda, obchod, fotbalové hřiště, pár autobusů ráno a pár v podvečer...

Milovičtí hasiči
Ve stejný den, resp. noc, kdy si hospodský z Milovic odepsal hospodu, došlo v Milovicích k požáru. Od rozpálených kamen chytl rodinný domek a shořel.
Milovičtí hasiči, kteří dostávají od obce na činnost 120 tisíc Kč ročně, nedokázali nastartovat jejich hasičské auto. Pokusili se je roztlačit, naneštěstí zamířili na opačnou stranu od hořícího domku. Hasičské auto neroztlačili, zato jej odtlačili do bezpečné vzdálenosti od požáru. A tak jakožto první hasiči přijeli k požáru hasiči z Mikulova (8 km od Milovic, 40 minut poté, co domek lehl popelem). Jaký byl domek? - čest jeho památce.
PS (opakuji):
Milovice jsou klidná obec na Jižní Moravě pod Pálavou. Náměstí, kostel, (bývalá) hospoda, obchod, fotbalové hřiště, pár autobusů ráno a pár v podvečer...

Hajgrův kameň - strážnické písničky
Ze strážnické folklorní tradice je všeobecně známá píseň k tanci danaj "Až půjdu na trávu za ten Hajgrův kameň". Míní se tím dnes už skoro zapomenutý kamenný památník, který se nachází v lese u řeky Moravy. Na památníku je německý nápis Förster Max Haiger wurde her in treuer Erfüllung seiner Dienstpflichten am 15. September 1873 von Raubschützen meuchlings erschossen. V českém překladu to znamená, že 15. září 1873 byl zde lesník Max Haiger úkladně zastřelen pytláky při věrném plnění svých služebních povinností. Dále je zde poznámka, že pomník dali postavit jeho kolegové – lesníci strážnického panství hraběte Magnise.
O vraždě lesního Haigra se zpívá v jiné strážnické písni: "Co sa stalo kdysi v tem strážnickém lesi, zabili tam myslivečka vracovští raubšíci." Píseň označuje za viníky vraždy přímo vracovské pytláky, ačkoliv se při vyšetřování nezjistilo nic bližšího. Tuto píseň měla ve svém repertoáru strážnická cimbálová muzika Slávka Volavého a často ji hrávala při svých vystoupeních. Traduje se, že jednu dostal primáš muziky anonymní dopis s razítkem vracovské pošty, v němž se pisatel důrazně ohražuje proti tomuto nařčení a v závěru doporučuje: "Zpívajte si o svojích pytlákoch, máte jich ve Strážnici dosť!"
Až za dlouhou dobu po Hajgrově smrti se vyjevila skutečná pravda. Vyprávěla mně o tom kdysi stařenka Procházková, když jsem u ní zapisoval její písňový repertoár. "Bylo to na tych Vracovjanů, oni byli tacoví raubšíci, ale oni ho nezabili. Vykládali mně o tom naši, že ho zastřelil jeden hajný, menovál sa Matura, přes vodu ho zastřelíl z druhej strany. A celý život tak chodíl a nikdo nic nevěděl. Až umírál, tož sa přiznál. Museli dojít dvá svědci, panáček by to nesmňél říct, to je zpovědní tajemství. Potom po Hajgrovi sem došél Nossek, napřed býl v Radijově, tož potom dali Nosska sem." Nevím, jestli o tomto přiznání byla sepsána úřední zpráva, a tak o celé události zůstalo jenom folklorní vyprávění, dnes už také zapomenuté. Na základě této legendy jsem sepsal pravděpodobné původní znění písničky: "Co sa stalo kdysi, v tem strážnickém lesi":
Co sa stalo kdysi, v tem strážnickém lesi,
zabili tam, myslivečka, vracovští raubšíci, zabili tam, myslivečka, vracovští raubšíci.
Zabil ho tam jeden, Matura ho menujem,
ten unikl, ten to spikl, ten to propověděl, ten unikl, ten to spikl, ten to propověděl.

Hlášky z Lednických hospod
Při pohledu na dvě krásné lednické ženy:
"A já jsem si myslel, že nejhezčí v Lednici je zámek."
Pří dohadování o tom, co si chlap může dovolit k ženě za přítomnosti jejího manžela (pronesl manžel):
"Dohodni se s tučňákem."
Dva výroky na téma minulý režim:
"Já su nebol tajný, ja su bol utajený."
"Já su nebol komunista, já su bol iskrička."

Utopenec
Utopenec má svého vynálezce. Je jím údajně hospodský a mlynář Šamánek z Berounska. Ten prý začal už před sto lety vuřty konzervovat do kyselého nálevu. A nezůstal u toho, časem přidal i cibuli a další přísady. Není divu, že se jeho hospoda stala vyhlášenou. Jenže přesto, že by si za svůj počin zasloužil svatozář, skončil špatně - utopil se snad při opravě mlýnského kola. Češi jsou mistři černého humoru, a tak začali jeho specialitě říkat utopenec.
Recept: utopenec nikoli ve vodním náhonu,ale v pivním nálevu.
Suroviny: 1 flaška černého piva, buřty, bobkový list, chili, cibule, pepř, sůl.
Postup: Nálev vytvoříme povařením černého piva s kořením. Cibuli nakrájíme na kolečka. Buřty rozřízneme a vložíme do nich trochu koření, bobkový list, cibuli. Buřt spojíme špejlí. V nálevu necháme uležet cca týden.
Při konzumaci nezapomínáme na pravidelné zalévání pivem.

Karel Kryl
Legendární skladatel, hudebník, zpěvák, antikomunista a bojovník za demokracii Karel Kryl složil celkem 174 písniček. Některé z nich zlidověly.
Jmenujme například "Bratříčku, zavírej vrátka", složenou na počest sovětské okupace naší země v roce 1968, "Veličenstvo kat", "Král do boje táh", "Karavana mraků", "Píseň neznámého vojína", "Anděl", "Nevidomá dívka".
Byl hluboce věřící člověk.
Nenáviděl komunisty a musel jim s jeho písničkami lézt pěkně na nervy. Za normalizace emigroval do Německa, emigraci těžce nesl. V emigraci byl redaktorem Svobodné Evropy.
Po "Velké Sametové" se vrátil do České republiky. Zpíval při demonstraci na Václavském náměstí duet s Karlem Gottem, což ho do smrti velmi mrzelo (že se zaprodal s takovým normalizačním zpěvákem). Koncertoval. Opět byl hluboce znechucen politikou, hlavně tím, jak komunisté jen převlékli kabáty a v podstatě vládli dál.
Natočil kouzelný, asi 1.5 hodiny trvající dokument, kde zpívá své nejhezčí písničky uprostřed krásné přírody, točilo se na Slovensku, v kopcích, možná u Čachtického hradu.
Čest jeho památce.

Jak Martin ke svému koni přišel
Martinus narozený před více než šestnácti sty lety někde v dnešním Maďarsku byl synem římského pověřence a čekal ho život římského vojáka, odtud také latinské jméno Martinus na počest boha války Marše. Poslušen vůle svého otce vstupil do armády a sloužil na různých místech Evropy. Jednu krutou zimu projíždí vojenský šik brány města Amiens, před kterými sedí uboze oděný člověk a prosí kolemjdoucí o slitování, všichni ale jeho bídu přehlíží. Když ho spatří Martin, který sám nemá nic více, než vojenský kabát, slituje se nad žebrákem a svým mečem rozsekne kabátec na dva díly, jeden z nich podá ubožákovi a druhý si ponechá. Právě tato legenda je nejčastějším motivem pro sochy, fresky a malby, kde je Martin zobrazován ve vojenské zbroji a na koni, jak rozděluje mečem svůj červený kabát a podává ho žebrákovi.

Proč se slaví svátek Martina právě jedenáctého listopadu
Po odchodu z armády se Martin nechává pokřtít, zakládá kláštery, putuje po Evropě, pomáhá zbídačeným a nemocným a získává si tak pověst svatého muže. Ve francouzském městě Tours ho lid i proti vůli některých církevních hodnostářů zvolí svým biskupem. Martin se ale ve své skromnosti zdráhá jmenování přijmout, před shromážděným davem uteče a skryje se ve chlévě mezi husy. Ty ho ale svým hlasitým voláním vyzradí, lidé si ho najdou a k biskupskému jmenování ještě téhož dne dojde. I jako církevní hodnostář zůstává Martin skromným člověkem, stále na blízku chudým a potřebným. Umírá jedenáctého listopadu někdy kolem roku 400 našeho letopočtu. V sedmém století je jedenáctý listopad vyhlášen svátkem k Martinově památce a později je k tomu dní také stanovena výplata daní a desátků církví. Je to začátek chladného zimního času - na svatého Martina kouřívá se z komína - závěr zemědělského roku a konec sklizně. Lidé přináší v průvodu desetinu své úrody, obilí, ovoce, dobytek i drůbež ke zdanění. Poprvé se toho dne ochutnávají mladá vína a tradičně se před začátkem adventní postní doby hoduje a zabíjí husa.

Zdroje legend, které jsem využil, děkuji jim:

Ruda Čápek - horolezec, trhač jmelí pro ozdobné i lékařské účely, šplhá na stromy, do výše více než 25 metrů, sběrač semen stromů a dřevin, znalec krajiny a ožrala, lednická legenda.

Ruda Kelča - jedna ze známých postav Lednice, bývalý vodohospodář, nyní v hospodském důchodu, bývalý požárník (hasič), pozor: neplatí prohrané sázky.

Laďa - tradiční obyvatel Lednice, od rána do večera chodil po městě a zámeckém areálu, pomáhal, kde bylo potřeba. Tvrdil, že je vysoce urozený a má šlechtický původ, je příbuzný slavných šlechtických rodů, například španělských. Znal spoustu jazyků a byl v mnoha zemích, v některých z nich pracoval (Mongolsko). Měl jsem s ním domluveno, že mi nakreslí graf jeho rodinných vztahů a já zapátrám v genealogie na Netu po jeho předcích. To se ale už neuskuteční. Laďa byl zavražděn svými podnájemníky (mužem a ženou), když od nich žádal zaplacení nájmu. Čest jeho památce. Současnost je divná a krutá doba...

Luboš Velecký - dobrý člověk a křesťan, čtyřnásobný otec, hluboce věřící, sommelier, vinný filosof, fotograf, webdesigner, webmaster, znalec regionální historie, průvodce.

Karel Martiš - skvělý hudebník, primáš, zpěvák, sólista, houslista, skladatel, folklórista.

Petr - plavčík společnosti 1. Plavební v Lednici.

Country Rádio - výborné živé a internetové rádie, country, western, trampské písničky, folk.

Franta Špaček - Country Radio, pořad "Fígle ptáčka Franty Špačka".

Honza Bean Emmer - kulinářský specialista.

Wikipedia - bitva U Slavkova

Bitva U Slavkova

Násoska - občasník pro intimní potěchu senzitivních jedinců.

Gastronews - WWW server o jídle a pití.

Jiří Pajer: Okolo Strážnice - Sborník Městského muzea a Muzejního spolku ve Strážnici.
WWW adresa: http://www.straznice-mesto.cz/VismoOnline_ActionScripts/File.aspx?id_org=15665&id_dokumenty=1318

Další zdroje legend, které jsem ještě nevyužil, využiji je v budoucnu:

Lednický "Znalec saletů" - zná existující i zaniklé salety, například lovecký letohrádek Hvězda, který byl postaven v lužních lesích mezi ramenem řeky Dyje (umělým kanálem) a Janohradem, okolo něj bylo 8 loveckých alejí, každá zakončená nějakou saletou nebo přírodní zajímavostí, dále Chrám boha slunce, největší saletu, který stál u dnešní Ovčárny, při cestě ze Zámku Lednice na Janohrad okolo tohoto chrámu bylo několik jiných salet (Apollonův chrám, chrám Tři Grácie), Chrám boha slunce byl později zbořen a jednotlivé salety, s výjimkou ovčárny, přemístěny na vhodná místa do kraje.

Lednický "Legionář" - znalec historie a jejích zajímavostí, toulá se v okolí Lednice, nosí lednickou uniformu, má legionářské razítko, vypráví mimo jiné o pevnostech v okolí Lednice, o stěhování jedné z těchto pevností, která byla původně umístěna mezi silnicí Lednice-Valtice a chrámem Tři grácie, včetně stěhování děl.

Josef z hospody "U zlatého páva" - zná především prameny a studánky v Lednici a okolí, prameny a studánky mají údajně být i v areálu zámku Lednice, někde u růžového rybníčku, zná Červenou studánku u Hlohovce a původní dřevěný vodovod (potrubí), které vedlo od této studánky údolím Lednických rybníku na náměstí do Lednice, voda ústila v kašně a bylo dlouho používána obyvateli Lednice jakožto voda pitná i užitková.

Paní Špatková - sběratelka legend, bydlí v Lednici, zelená brožura "Legendy Lednice".

Emil Kordiovský - historik, publikace "Lednicko-valtický areál a jeho památky" a "Historie Lednice", historie by měla být ještě ke koupi v Restauraci Amália ve Valticích.

Zelená publikace "Legendy Pálavy".